Histo(e)rická matka aneb Srdce v kalhotách

    Myslela jsem si, že už máme doma jasno. Oplodnění rutinně odříkáváme, porodní cesty jsme zvládli nedávno, takže sexuální výchova se mi jevila  tak nějak prozatímně uzavřenou. Omyl.  

    Matěje totiž napadlo, zrovna když sledoval na „dývku“ Prehistorický park s Nigelem Marvenem, že vlastně vůbec nechápe, odkud se bere ta láska. Taky ho děsně zajímalo, jak jsme se s tátou našli a zamilovali. Chvíli mi sice nedocvakávalo, proč ho to napadlo právě v souvislosti s dobou dinosaurů, ale pak mi došlo, že v jeho dětských očích je moje soužití s jeho otcem delší než celý jeho život, tudíž už jde podle něj taky v podstatě o prehistorii.

    „Matý, to je holt příroda, víš, někdo je nám blízký a někdo ne. Proto musíš poslouchat hlas svýho srdce,“ snažila jsem se mu, s Kubou na klíně, napůl intelektuálně odůvodnit tu lidskou chemii. Jakub, starý profík v poslouchání srdeční akce, ale okamžitě oponoval.

    „Né hlaš né, mami, muší pošlouchat ťukání!“ opravil mě a letěl do ložnice pro fonendoskop, aby na bratrovi demonstroval ten srdeční rachot.

    „Je to dobrý, můžu být klidná,“ říkala jsem si v duchu, protože oba kluci vědí, kde mají svá srdce, a to je pro chlapy docela dobrý základ do budoucna.

    „Mami, to byl tenkrát táta pěkně mladej, viď, to měl ještě vlasy,“ přerušil tok mých myšlenek Mates, a zděšení, které se mu usadilo ve tváři po mé odpovědi, že táta  vlasy neměl už tehdy, mě šíleně rozesmálo(manžela po odvyprávění už tolik ne).

    „Cože? Mami, ty chceš snad říct, že když sis ulovila tátu, tak už byl bez vlasů? Jako takle starej? No potěš, tak to už nám teda dlouho nevydrží,“ zněl ten důvod jeho úžasu a zároveň otcův rozsudek smrti.

    Po chvilce ale na obrazovce začali řešit problém páření šavlozubých tygrů, a tak přesunul svoji pozornost k ní. Ošetřovatelka se obávala, že je nemůžou dát do jednoho výběhu, protože by se potrhali. I tady mi chvilkami připadala její slova povědomá a v určitých chvílích by se dala aplikovat i na naše manželství, ale důležitější pro Matěje byla ta slova následující. Totiž o tom, že by bylo potřeba připravit jim nějakou romantiku, aby to proběhlo bez útoků.

    „Mami, co to je romantika?“ ptal se s vážnou tváří.

    „Mantika?“ opakoval Kuba.

    „No to je třeba, když si s tatínkem chceme udělat hezký večer. Zapálíme si svíčky, otevřeme dobrou láhev vína…“

    „Nebo piva,“ skočil mi do řeči Matěj, a já nechápala, jak na to přišel, poněvadž u nás bydlí pivo tak maximálně třikrát do roka.

    „Kuš,“ sekla jsem po něm očima a pokračovala, „držíme se za ruce, dáváme si pusinky, koukáme na hvězdy…….“

    „Anebo na televizi,“ opět dodal, a já pochopila, že před sebou máme ještě dlouhou cestu. Jak v popisu té romantiky, tak v jejím manželském realizování.

Pustila jsem se do poučných vět, jaké by měly být ty dívky, které budou jednou stát po jejich boku celý život, pochopitelně jsem jim přisuzovala vlastnosti, které šly po chuti mně. Jde přece koneckonců o moje snachy, že jo? Ale tenhle hovor už Kubu začal dost nudit, slezl ze mě, neomylně ukázal na kuchyň a bleskově ze sebe vypálil: „Mami, jdi do svého pokoje!“

    Už ve třech letech začíná ten malý prevít rozlišovat územní zařazení osob do bytových prostor dle pohlaví. A tento věk ho taky odvelel na preventivní prohlídku.        

    Jelikož jakýkoli závan zdravotnické vůně nebo vstoupení osoby v bílém mundůru do jeho zorného pole bezpečně startuje jeho ruce, nohy i kusadla do bojové pohotovosti, snažila jsem se mu už cestou vtlouct do hlavy, že paní doktorka má vždycky pravdu, a tak bude poslouchat, co mu říká, a chovat se slušně. Možná je to mojí potrefeností z povolání, kdy nám už na škole paní profesorka donekonečna opakovala něco ve stylu, že lékař je Bůh, a my obyčejné sestry se musíme řídit jeho povely, ať jsou jakkoli postavené na hlavu. Nicméně Jakub nedbal a na svoje tělo si nenechal ani sáhnout.

    „Kubo, co blázníš, já si potřebuju poslechnout tvoje srdíčko, to nebude bolet, vždyť to přece znáš?!“ snažila se lékařka po dobrém, ale odpovědí byl jen Jakubův řev o oktávu výš a pokus o boxování. Ale doktorka se nevzdávala. Stáhla mu kalhoty i slipy, ruku zabořila do třísla a povídá: „Tak já si to srdíčko poslechnu tady, když jinak nedáš.“

Kuba konsternovaný tím, co právě slyšel, utichl, koukal vykuleně směrem dolů a pro ujištění, že slyšel dobře, vznesl dotaz.

    „Čožé, šrdíčko? Tady?“ zněl rozpačitě a sahal si do oblasti „pinďuří“.

    „Ano, tady taky ťuká, no jen si sáhni,“ usmála se na něj a přitlačila mu tam ruku. Už v tuto chvíli jsem tušila následky.

    „Doktorka má vždycky pravdu,“ opakoval si možná Kuba při odchodu z ordinace, protože už v pekárně se rozhodl celé frontě své poznání sdělit.

    „Podííííívejte, to je moje šrrrrdce, chcete šáhnout, jo? Pošlechnout?“ vyvolával jako na jarmarku, zatímco rukou brouzdal ve slipečkách. Nikdo naštěstí, k jeho zklamání a mé úlevě, nechtěl spolupracovat.

    Doma to stěhování orgánu k orgánu tlumočil bratrovi, a já se bojím, že celou sexuální výchovu budeme muset vzít znovu od píky. A pěkně po pořádku. Všechno vysvětlit, nakreslit anatomické poměry v lidském těle, aby jednou nějaká dívka pod příslibem romantiky neskončila u televize s pivem v ruce a můj syn si při pokládání svého srdce k jejím nohám nemusel svlíkat kalhoty.