Chocholoušek by měl radost

    Na začátku prosince jsem měla jasno. Vánoce budou klidné, šťastné a veselé. I kdyby čert na koze jezdil! Kdybych jen tušila, co na sebe přivolávám, asi bych si nakoupila nějaký ten psychiatrický prášek a nohy si šoupla do tepla.

    Celý měsíc probíhal v klidu. Trpělivě jsem odpovídala na všechny dotazy dětí, kdy už bude ten Ježíšek, láskyplně otvírala okénka na adventních kalendářích(těch se nám sejde každoročně hned několik), psala finální verze ježíškovských dopisů a přitom jsem děti nenápadně připravovala na to, které z jejich přání je a není reálné.

    Před zabíjením kapra jsme s manželem natáhli v předsíni igelitové zátarasy, abychom zkrátili jeho letošní cestu po výlovu z vany a koneckonců i jeho čekání na konec. Pak už jsme jen sledovali Jakuba, ve kterém se třískal soucit s právě objevenými sadistickými sklony.

    „Jééé, táta zabil kapla. Chudinka kapl, mami podívej, chudinka,“ říkal s tragickým výrazem v obličeji, když manžel bacil kapříka paličkou.

Jeho truchlení však trvalo pouhé dvě vteřiny, protože pak už pobízel otce, aby ho rychle bodl a „užíznul“ mu hlavu.

    „Ááá, kjev, óóh, smjad,“ konstatoval pak spokojeně ty doprovodné jevy při kuchání ryby, zatímco nenápadně malým nožem píchal do ocasní ploutve a blaženě se usmíval.

    Matěj nám mezitím oznámil, že on jednou na své farmě s Anežkou nic zabíjet nebude, protože je to hnus, a toho se on účastnit nebude! Beztak má nejradši zebry a Anežka tučňáky. Aspoň, že ladí barevně, smáli jsme se pak s mužem a pochopili, že farmář z našeho staršího syna asi nakonec nebude.

    Na Štědrý den nás Kuba vzbudil tradičně ještě za tmy. Koukal z okna, ukazoval na právě vystupujícího pána z auta a šíleně křičel, že přijel Ježíšek. Volvem. Tvrdošíjně trval na svém a to samé pak tvrdil i babičce do telefonu. Do večera si to nedal nikým vymluvit. Přistoupil pouze na variantu, že může přijet i Ágenem(rozumějte volkswagenem). O tom, že Ježíšek nepřijede, nýbrž přiletí, nechtěl slyšet ani slovo.

    Když jsme odpoledne, vlivem dětí, už potřetí sbírali ze země ozdoby a vypadalo to, že brzy lehne i stromeček, odvelel je manžel ke mně do kuchyně, aby zkrotil jejich temperament a zároveň mi poskytl pracovní sílu na klepání řízků. Dvě děti a jedna palička však neodvratně vedly ke zranění rozhodčího a smírčího soudce v jedné osobě. Tedy ke zranění matky.

    „Jééé, kjev,“ zaznělo znovu naším bytem Kubovo zvolání, když mi železnou stranou paličky skoro rozdrtil prostředníček a setrvačností pohybu omráčil svého bratra přímo mezi oči(naštěstí jen tou částí ze dřeva). V tuto chvíli jsem si uvědomila, že tak zlé to se sadismem mladšího syna nebude, protože vůbec netrval na tom, aby nás otec dorazill a „užíznul“ nám hlavu. Nechal nás žít, foukal nám na bebí a dokola opakoval: „Chudinka máma, chudinka Matěj.“

    Během prskání oleje při smažení řízků se ti dva, místo zpívání koled nebo sledování pohádek, šermovali špryclemi od postýlky a velmi hlasitě umírali. Když jedním švihem transportovali kouličku ze stromečku vzduchem až do řízků, došla nám s mužem trpělivost.

    „Proboha, nemůžete aspoň chvilku způsobně sedět jako ostatní děti? Kdo to má vydržet! Zavřete pusy a nechci slyšet aspoň deset minut jediný slovo!!!“ zařval otec a obočí pokrčil do polohy nejvyššího varování.

    Poslechli. Opravdu se neozvalo jediné slovo. Zato Kuba si donesl do obýváku takového toho pejska, co reaguje na tři druhy píšťalek. Tentokrát dokonce nebyl lakomý a jednu z nich půjčil i bratrovi. Po pěti minutách šíleného hvízdání a štěkání jsme měli s mužem nervový tik a opět se začala přetřásat ta debata – „po kom ty děti teda jsou“.

    Když jsem na stůl postavila skleněnou mísu s vodou, podala lodičky z oříšků a  zapalovač, rázem se píšťalky staly nezajímavými, pes doštěkal a už se tvořila „fronta“ u vody. Tak hodné a nadšené děti jsme dlouho neměli. Všechny lodičky se majestátně proháněly po hladině a Matěj byl tak ohromen, že pomocí špejle popostrkával ty hořící koráby, jejichž plamínky se mu odrážely v očích. Jenže chvilka nepozornosti dala Kubovi jedinečnou šanci zmocnit se špejle.

    „Tcs, tcs….,“ ozvalo se rychle za sebou, jak každou hořící svíčku i s lodičkou posílal ke dnu.

    Znovu začal chaos, řev, pláč a poslední várka řízků, díky krocení vášní, připomínala uhelný sklad.

    „Jááá snííím o Vááánocííích, bííílýýých,“ zpívala jsem z plna hrdla a rozhodla se ignorovat veškeré dění v bytě. Vím, že krásnější je melodie „Tichá noc“, ale hned první slova mi připadala v mojí situaci jako výsměch. Klid, hlavně klid.

    Dokonce i rybí polévku jsem v tom blázinci přehřála, ale než se převlékneme do svátečního, nahodíme na obličeje úsměvy milujících a odpočatých rodičů, bude tak akorát.

    Já s dětmi jsem se zamkla v Matějově pokoji. Jim jsem tvrdila, že moje nové šatičky a jejich nové košile s kravatou budou pro tátu překvapením. Tátovi tak vznikl prostor k vyndání dárků ze skříní a propašování je na balkon, odkud je po večeři snadno nahází pod stromeček v každoroční přetvářce, že jde ještě jako na záchod. Matěj to potom(pro tu délku) komentuje slovy, že otec snad ještě naschvál kaká, aby to jako zdržoval.

    Když už jsme všichni byli krásní a připravení zasednout k štědrovečerní tabuli, uvědomila jsem si, jak bude po večeři vypadat Jakubova bílá košile i kravata. Rozhodla jsem tedy ještě, že se všichni takhle „hodobóžově“ vyfotíme před stromečkem. Jakmile Kuba uslyšel slovo fotit, okamžitě utekl od stolu a zavřel se v Matějově pokoji. Blesklo mi hlavou, že jsem zapomněla vytáhnout klíč ze zámku. V okamžiku, kdy jsem to začala křičet na manžela, který byl blíž dveřím, už bylo pozdě. Poslední moje slova doprovázelo cvakání otáčejícího klíče. Pohyb zpátky pochopitelně syn neumí, a tak nám nastaly krušné chvíle. Všechny naše cílené rady, co má dělat, se míjely účinkem. Po několika minutách se začala na druhé straně barikády dostavovat panika(no vlastně na obou stranách, protože dveře vysadit nejdou).

    „Poomóóóc, poomóóóc!!!“ ozývalo se zoufalé volání z našeho bytu, zatímco jinde už nadšeně „óchali“ u vánočního stromečku.

    Nakonec manžel vydlabal dole dveře a Jakub vzniklou škvírečkou klíč prostrčil. Tou dobou už večeře teplotou připomínala psí čumák, z manžela lilo jako z konve a jazyk plazil vyčerpáním stejně, jako ho plazí majitelé toho studeného čumáku. Jakub byl(jak už to tak v životě bývá) za svoji blbost naštvaný na nás a celou večeři bojkotoval.

    Myslím, že kdyby fakt existoval ten Ježíšek, našim oknům by se obloukem vyhnul ještě i po mnoho dalších let.

    Navzdory všem karambolům a nezbedným dětem, byl závěr večera krásný, kouzlo Vánoc dorazilo i k nám a za to předešlé utrpení to rozhodně stálo. V té vánoční euforii jsme pokračovali i v dalších svátečních dnech a bylo nám krásně.

    Další šok přišel až(už) v neděli, kdy šel manžel s Kubou pro pečivo. Venku bylo čerstvě nasněženo a Kuba si užíval bílého nadělení. Muž se na okamžik s někým zapovídal, po očku stále sledoval syna(aspoň to mi tvrdil doma) a po chvilce ho vyrušil až hlahol z hloučku lidí v místech, kde se předtím oblažoval sněhem Kuba.

    „Ježiši, čí je to dítě? Co se stalo? On uklouzl, padl a zůstal ležet. Kriste, vždyť on se vůbec nehejbá, zavolejte někdo sanitku! Tak kde má rodiče?“ a jiné výkřiky se ozývaly z davu a v manželovi by se krve nedořezal.

    „Kubíčku, co je ti?“ volal zoufale, zatímco si razil cestu k tomu nebohému děcku, které leželo hlavou dolů z mírného svahu, a v duchu se proklínal, že na něj nedával větší pozor.

    Jakmile Kubajs rozpoznal hlas otce, otevřel jedno(!) oko a s šibalským výrazem pravil: „Pšš, táto, sem mltvej!“

V hloučku to zašumělo, a pak se ozvala šílená rána, jak manželovi spadl kámen ze srdce. Kubovo chování bylo následkem Ježíška. Nadělil totiž oběma klukům světelné meče a oni si od toho večera hrají na to, kdo je „zapíchnutej autentičtěji“. Mrtvola na sněhu byla jen pouhým tréninkem, jestli umí hrát mrtvého fakt věrohodně. Umí.

    Na Silvestra jsem si připadala jako ten kapr. Taky jsem měla pocit, že čekám na konec. Každou hodinou byla tíha na mých bedrech těžší a těžší. Nemohla jsem se dočkat půlnoci, kdy ze svých zad všechno setřesu, narovnám hřbet a se vztyčenou hlavou(a čistým štítem) začnu nový rok tím, že si půjdu konečně lehnout a budu spát.

    Šťastné a veselé? Jak pro koho. Letos mám pocit, že se to týkalo hlavně mých dětí. S jejich štěstím a veselím přímo úměrně stoupala zoufalost a únava jejich rodičů. Tedy moje a ta manželova. Přesto se naivně a sebemrskačsky těšíme na ty Vánoce příští. Bláhové? Já vím. A jak jste na tom Vy?