Už dlouho žiji v podezření, že nejsem normální. Zatím se mi to daří docela dobře skrývat, ale děsím se dne, kdy to vyplave napovrch a jako nesvéprávnou mě umístí do vypolstrované místnosti o rozloze dvou čtverečních metrů.
Jsem žena. Vypadám tak, ráda se líčím, voním, umím vařit, doma mám čisto, miluji svého muže a naše děti. Sexuální orientací jsem si tudíž naprosto jistá, přesto do světa dnešních moderních dam nezapadám. Nevyhledávám drbací kolektivy, nečtu módní časopisy a mám-li to shrnout, jsem totálně out.
„Doběhnu nakoupit, za chvíli jsem zpátky,“ oznamuji manželovi. Došel mi i make-up, tak to vezmu přes ten obchůdek na rohu. Sakra, taková fronta, snad to půjde rychle. Na řadě je žena mého věku a seznamuje prodavačku a potažmo i celou frontu s tím, kam se chystá na dovolenou. Probírá obavy ze spálení, z průjmu, vybírá náplasti, protože si prý koupila nové botičky, tak kdyby se jí udělal při procházkách po ostrově puchýřek….. Rostu. Přede mnou další dvě ženský, jedna zřejmě nic nesnědla už půl roku (proboha jak jí ty nohy můžou vůbec udržet) a ta druhá je z kategorie „nejsem líná se najíst“. Vzdávám to, jdu do večerky a doufám, že paní zatím nákup dokončí.
Před večerkou stojí hezká, mladá holka, počítám tak maximálně pětadvacet. Uvazuje svého psíka a dává mu jasný povel: „Udělej hají , Bobísku, maminka přinese ňamku“. Dusím se smíchy, ale nedávám to na sobě znát. Roztomilá slečna zatím docupitala dovnitř, jehlovými podpadky zakopla o balík vod na zemi a v letu zabodla své gelové nehtíky přímo do mojí zadnice.
„Do prdele!“ vypadlo z té růžové pusinky. Žádné promiňte – je mi to líto, ačkoli ta „prdel“ byla moje a bolelo to. Ocitla se přede mnou, ani nevím jak, a ukázala na psí kapsičku. Prodavačka jí ji podala.
„Ježiši, tuhle my nepapáme!“ ohrnula nosík a vyžádala si tu druhou. Venku políbila Bobíska a šli domů papat.
Koupila jsem mimo jiné i rohlíky. Když se mi paní prodavačka zeptala, zda chci obyčejné nebo celozrnné, chtělo se mi odpovědět, že to je jedno, protože my žereme všechno.
Jdu pro ten make-up. K mému úžasu byla na řadě pořád stejná dovolenkářka, právě vybírající voňavé papírové kapesníčky s dětským motivem. Vybrala si asi po třech minutách. Sláva, teď je řada na té hubeňource. Když si poručila tabletky na požírání tuků, málem se mi podlomila kolena. Představila jsem si, jak ta tabletka bloudí jejím vychrtlým tělem, zoufale hledá něco tučného k snědku a nakonec ze zoufalství začne ohlodávat její kosti.
Paní boubelatá zase požaduje tyčinky na podporu energie pro svého manžela. Vybírá, přehrabuje, její pohyby jsou líně pomalé, nejradši bych ji hned jednu tu tyčinku na podporu energie nacpala do pusy, aby se trochu rozjela.
Hurá, je na mně řada. Usměvavá prodávající (mimochodem má opravdu můj obdiv) mi podala vzorečky, ať se u okna podívám na odstín. Mám vybráno během deseti sekund a vracím se k pultu.
„Jé, omlouvám se, tenhle odstín už nemám, nechcete si vybrat jiný?“
Nechci, pokud teda netoužím vypadat jako černoška s bílým krkem. Odcházím. Víc jak čtyřicet minut zbytečně investovaného času stačilo.
Vracím se domů. Cestou ve výloze vidím docela pěkné boty. Vcházím a ptám se na své číslo.
„Lituji, vedeme jen normální dámské velikosti,“ dostává se mi odpovědi.
Panebože, vždyť čemu se divím, já přece nejsem žádná dáma. Málem jsem zapomněla na svoji nenormálnost, o níž jsem se přesvědčila i minulou sobotu na dni dětí. Své potomky učím, aby byli ohleduplní, milí a nevyvolávající spory. Když ale na skákacím hradě jiná roztomilá ratolest na syna zakřičela „vypadni!“ a on ohleduplně, mile, nevyvolávajíc spor a se slzami v očích opravdu vypadl, rozhodla jsem změnit svojí výchovnou metodu. Vzpomněla jsem si na frázi, kterou jsem kdysi měla napsanou na propisce od táty. Stálo na ní - MOUDŘEJŠÍ USTOUPÍ, PROTO MÁ TOLIK BLBCŮ PRAVDU !!! - Rozhodnutá to blbcům neusnadnit, jsem synovi poskytla rychlokurz ve slovní sebeobraně. Konečně jsem na sebe byla hrdá a cítila se krásně. Možná je na mně ta změna už i vidět, pomyslela jsem si, když jsem míjela hlouček chlapů v těch nejlepších letech.
„Hele, to je hezká ženská,“ vypustil do éteru jeden z nich.
Tý jo, asi nejsem tak ztracený případ, blesklo mi hlavou, ale vzápětí jsem byla vrácená zpátky do reality.
„Ty vole, přehodnoť to, támhle má starýho a dvě děti.“
Jo, přesně tak. Vdaná matka a exotka k tomu. Aspoň, že manžel to vidí jinýma očima. Pokud to vidíte podobně, tak na vás apeluji : „EXOTI A EXOTKY VŠECH ZEMÍ, SPOJME SE!!!“
