Značková svině

Byl jeden domeček. V tom domečku stoleček. U stolečku červený gauč. Na gauči bílá deka. A na dece? Kočičinec!

„Fujtajxl!“ zaječela jsem, otevřela dveře do zahrady, popadla kočku a obloukem ji vyhodila ven.

„Smrade!“ houkla jsem za ní.

„Vždyť jdu celkem včas,“ ozval se zpoza rohu inženýr.

Zvíře prolétlo těsně kolem hlavy.

„Kočka?“ detekoval inženýr překvapeně letící kouli.

„Svině!“ zmátla jsem ho definitivně.

Inženýr si klekl na zem a zadíval se pod auto, kam se zvíře ukrylo.

„Aby z té trajektorie šikmého vrhu nedostala šok,“ strachoval se.

„Vydělala se na gauč!“

„Jestli ona nemá nějakou depresi?“ přemýšlel inženýr. „Nebo jestli není uražená?“ napadlo ho o něco později. „To máš z toho, že jsi ji s sebou nechtěla vzít na hory,“ pohlédl se na mne káravě.

Zapnul internet a pátral na stránkách milovníků koček. O půlhodinu později už toho o kočičí stravě věděl víc než o složení jídelníčku svých vlastních děti.

„Co ta kočka snědla?“ zeptal se zamyšleně.

„No, ráno mi sežrala z rohlíku šunku a Honzíkovi vypila mléko,“

Inženýr vyvalil oči: „Chceš jí zabít?“

Kočka se vplížila do kuchyně, vyskočila na stůl a začala očichávat mísu s ovocem. „Zjevně potřebuje stravu rostlinného původu!“ konstatoval a ukázal na zvíře.

„Musíš jí zasít mladou pšenici, “ uzavřel inženýr kauzu kočičinec na gauči.

i