Když na blog, tak jedině v pyžamu

„Co to tady máš?“ pokrčila Aneta nos a vyndala mi z rozcuchaných vlasů uschlý jabloňový list. Její pohled hovořil za vše.

„No, to snad ne,“ brumlala si pro sebe. Odkudsi vytáhla kolíček na prádlo a se slovy "při portrétu to vidět nebude" mi secvakla vlající látku na zádech tak, že z mé volné blůzy rázem vznikl elastický model.  Pak poodstoupila a zkoumavě si mě měřila pohledem: „Černá je na tebe hrubá, to chce něco světlejšího.“

Očima zapátrala po zahradě a jedním hmatem stáhla ze sušáku svůj sněhobílý vršek od pyžama. „Lepší,“ pokývala spokojeně hlavou, když jsem si její mokré pyžamo oblékla.

„Ramena dolu, natoč se doprava a dívej se doleva nahoru na můj prst.“ Zmáčkla spoušť a káravě pronesla: „Ale přirozeně, tvář se přece přirozeně!“  

 „Necákejte mi do objektivu!“ bránila se při tom nájezdu dětí, které stříkaly vodu ze zahradní hadice a v nestřežených okamžicích polévaly vše okolo.

 „Koukej se přes moje rameno zasněně do dálky,“ navrhovala řešení mé neuspokojevé mimiky.  Za jejími zády jsem pozorovala, jak naše děti ve výskoku jedno pod druhém vypadávají z trampolíny. „Proč máš tak strnulý výraz?“ ptala se Aneta a místo odpovědi se dočkala popisu, kde najít náplast.

 „Mariánka kaká,“ ozvalo se z druhé strany dvora, Aneta odhodila fotografický aparát a vydala rozkaz: „Čekej, nehýbej se.“

„Lehly ti vlasy,“ přiběhla o chvíli později zpět, zoufale se rozhlédla,  vrazila ruce do kropící konve s odstátou vodou a intenzivně mne dobré dvě minuty rozcuchávala. „Ne, ne, pexeso vystřihovat nebudu, fotíme, nemám a neolizuj tu lopatku,“ pronášela přitom průběžně.

„Úsměv, bradu dolu. Pujč jí ten míček, pujč jí ho! Uvolni obličej,“ mátla mne co chvíli svými příkazy.

„Pojď za stodolu, je tam měkčí světlo,“ prohlásila a já se optala, jestli je opravdu nutné lézt do škarpy porostlé půlmetrovým plevelem.  Zaostřila na stěnu pod okapem, která mému budoucímu portrétu měla vytvořit vkusné pozadí. „Nestoupej si pod to vlaštovčí hnízdo," poradila mi z povzdálí a vyšlapávala si místo v kopřivách.

„Opři se hlavou o zeď a lehce se prohni v zádech.  Uděláme přirozenou atmosférovku,"  vyzvala mne, právě když první z dětí přepadlo přes opěradlo křesla rovnou do bazénku. "Teď se zatvař romanticky a koukej přitom na mé levé ucho.“

Aneta si opřela si ruku o větev ořešáku, balancovala na jedné noze nad příkopem a volala: „Ať to vypadá jako momentka, jako že jsem tě zachytila náhodou.“

Po půl hodině prokládané třemi záchvaty vzteku, protože "zelezný kyblík si musíte střídat," dvěma drobnějšími úrazy, hledáním desinfekce a mazáním chleba k svačině, se Aneta zmoženě se narovnala: „Tak snad dobrý, snad alespoň jednou budeš trochu použitelná.“

A tak tu sedím nad finální fotografií a zjišťuji, že se do kolonky určené pro fotku celý záběr prostě nevejde. Prý mám z obrázku kurzorem vyříznou přesný čtverec. Jezdím myší sem tam po vlastním obličeji, nejprve obětuji své ruce, pak Anetino pyžamo a nakonec i vršek svojí hlavy.  Závěrečným kliknutm definitivně kazím Anetinu promyšlenou kompozici a vkládám si tak na blog pěkně zpotvořenou fotografii. 

Záhadně však nejde k článku přiložit. Asi je můj blog opravdový znalec kompozice a cítí se být nyní mým počínáním dotčen...