V mé posteli ne!

Vrátila jsem se ze semináře domů o hodinu dříve než obvykle. Všude bylo zhasnuto. Odemkla jsem, vešla po špičkách do chodby a nakoukla do pokoje. Děti spaly. Potichu jsem položila klíče na botník.

„Kdepak jsi se courala celý den?“ slyšela jsem zdálky inženýrův hlas.

Už už jsem se nadechovala k poznámce, že si zjevně zase nepřečetl plánovací kalendář, který jsem tak prakticky vyvěsila na záchodě.

„U mně ale nemůžeš zůstat přes noc,“ ozvalo se však najednou tlumeně z ložnice. „Hrozně by nadávala, kdyby tě tu našla, až přijde domů,“ pokračoval inženýr, aniž by zaregistroval mou přítomnost v bytě.

Zula jsem si boty a odložila kabelku na schody.

„Ty jsi ale krásná holka,“ šeptal dál. „Tys byla na kontrole u doktora, jestli jsi na ulici něco nechytla, viď?“ hovořil inženýr skoro neslyšně.

Pověsila jsem kabát na ramínko, právě když láskyplně dodal: „No jó, hezky si tady ke mně lehni.“

Došla jsem až k pootevřeným dveřím ložnice.

„Jsi vážně kočka! Potřebovala bys na zimu nějaký pěkný kožíšek.“

Stoupla jsem si mezi futra. „Hele, já bych taky potřebovala nový kožíšek.“

Zvíře se leklo a seskočilo z postele. Inženýr odložil iPad a vážně se na mne podíval: „Uvědom si, že ta kočka není konstruována na dlouhé pobyty v zimě.“  

„Chlupy snad má, ne?“ kontrovala jsem a otevřela jí okno, aby laskavě opustila moji vlastní postel.

Kočka se protáhla a zívla tak dlouze, až vytáhla drápky.

Inženýr ji pohladil: „No, to víš, že jo, manikúru ti taky musíme nechat udělat.“

„Kdy jsem se já naposled dostala na manikúru?“ strčila jsem inženýrovi svoje ruce před obličej.

„To není problém,“ zamyslel se inženýr. „Zástřih drápků vyjde na 49 korun. Jestli na tom trváš, můžu tě k tomu veterináři na čtvrtek také objednat.“