Karin se jednoho dne probudila, pohlédla do zrcadla a nahlas do ticha pronesla: „Je mi 35. Měla bych se vdát.“
Karin si udělala kávu, vzala si župan, sedla si k počítači, zapnula internet a sklopila žaluzie, aby jí slunce nesvítilo na monitor. Online si zjistila volný svatební termín, vyplnila rezervační formulář a o minutu později měla v mailu potvrzení.
Udělala si v excelu tabulku se jmény hostů. Do počítače stáhla novou aplikaci na výrobu svatebních oznámení. Ve wordu napsala dokument s informacemi ke svatebnímu dni a vložila ho do přílohy hromadného emailu. Ještě téhož dne večer vše odeslala rodině a přátelům.
Zbývalo najít snoubence. Za tímto účelem si Karin na seznamovacích portálech založila vlastní profil s datem plánované svatby. Pod svou fotku vložila motto: Svatba zařízena, chybí jen ženich.
Na ploše počítače si vytvořila složku s nadpisem Manžel. Během následujících dní ji plnila potenciálními partnery. O měsíc později sebrané údaje v tabulce vyhodnotila a vybranému muži předala propozice k sňatku.
17.7. v 11:00 měl začít obřad. Karin se dostavila na místo o dobrou půlhodinu dřív. Její rodiče byli samozřejmě také přítomni. Kamarádi se pomalu trousili, ale v 10:50 už dorazili opravdu všichni pozvaní, dokonce i Maya, která jinak chodí vždy pozdě.
V 10:51 začala být Karin trochu nervózní. Ze seznamovacího dotazníku si sice pamatovala, že její snoubenec je dochvilný, přesto si ale opravdu oddechla, když se jí v 10:55 konečně přihlásil. „Kde jsi prosím tě?“ sykla Karin s úlevou.
Úderem jedenácté hodiny se ozval Mendelssohnův svatební pochod. Karin se před svým monitorem narovnala a společně s ženichem zaujala ve videokonferenci čestné místo uprostřed obrazovky. Ona vlevo, ženich Jéňa212 v okně vpravo. V levém horním rohu počítače slzeli Karininy rodiče, vedle nich byl vidět obličej Jéňova bratra s jeho novou, patrně japonskou, přítelkyní. Jéňovi212 šel za svědka jakýsi Smraďoch_007.
Karin pozvala všechny kamarády, s kterými poslední dobou udržovala kontakt. Na svou svědkyni Annu byla ale opravdu velice pyšná. Jedinou Annu totiž znala z reálného života. Ještě před tím, než byla celostátně zavedena výuka přes skype, s ní tahle Anna chodila na základní školu T.G. Masaryka.
Tehdy u ní Karin byla i na návštěvě. Ano, opravdu věděla, kde Anna bydlí, jak je velká a jednou dokonce osobně viděla jejího psa. Občas si s Annou ještě postaru zavolaly telefonem a poslední dva roky plánovaly, že se sejdou i venku, ve skutečném světě.
„Ahoj Ančo,“ pozdravila Karin tuhle speciální kamarádku, aby zvýšila svůj kredit mezi ostatními přáteli. Během tří vteřin její zamávání sklidilo 579 lajků.
Řeč oddávajícího bylo možno slyšet z reproduktoru. „Karin, berete si dobrovolně online přítomného Jana Plachého?“ Teprve s jeho hlasitým „ano“ si Karin uvědomila, že Jéňa212 vlastně také má nějaké občanské jméno. „Snoubenci se dohodli na ponechání dosavadních příjmení Plachý, Netečná.“
Nyní si můžete dát svůj první novomanželský polibek. Tuhle část si s Jéňou212 dobře nacvičili, a tak na tři oba zároveň myší klikli na ikonku pusy.
Žbluňk, kuňk, cink, kvík. Spodní část obrazovky, vyhrazená pro gratulace, byla v mžiku zaplavena žlutými smajlíky, kteří tleskali ručičkama, troubili a vyskakovali do výšky.
Jéňovi poslali kamarádi ikonky s půllitrem piva, mizící pizzou, časovanou bombou a zvracejícím panáčkem. Karin dostala od rodičů obrázek svatebního dortu a stodolarové bankovky.
Na spodní liště se to prostě hemžilo svatebčany. Karin byla totiž oblíbená, měla 3589 přátel, a to už něco znamená.
Anna si vzala slovo, řekla, že novomanželům přeje všechno nejlepší a že gratulaci poslala poštou. Karin okamžitě rozklikla email. „Počkej, poslala jsem ji normální poštou,“ vysvětlila Anna. „Jak poštou?“ nechápavě kroutila hlavou Karin. „No, obálku jsem ti poslala. Do schránky u vás v baráku.“
Nastalo hrobové ticho. Karin nemohla věřit svým uším. Takhle šokující dárek vážně nečekala. Wow! přistálo o sekundu později 365 krát na monitoru. „Už bys to tam měla mít,“ dodala Anna.
Karin vyskočila od počítače. Její boky se na vteřinu mihly před kamerou. Pozornému svatebčanovi v ten moment neuniklo překvapivé zjištění. Karin byla ve svatebním pouze od pasu nahoru. Jinak měla na sobě obyčejné, černé legíny.
Běžela po schodech dolů. Kdy tady vůbec byla naposled? Když začala pracovat z domova, vlastně moc z bytu nevycházela. A od té doby, co nákupy vyřizovala online, se už vlastně nikdy ven nedostala.
Došla až ke staré poštovní schránce a chvíli nakukovala dovnitř. Klíče od ní už dávno neměla. Škvírou zahlédla ten skutečný dopis s nefalšovanou známkou, a dokonce rozpoznala Anin krasopis s typickou vlnkou na konci každého slova.
Karin bezmocně stála v otevřených domovních dveřích, pravou nohu strčenou mezi futra, aby se jí nezabouchlo. Zvenku vál teplý větřík. Přimhouřila oči, světlo se jí tu zdálo nějaké ostré. Cítila jakousi vůni, jinou než její bytový parfém Letní sen, který si pravidelně od června do srpna nechávala dodávat z drogerie. Zatočila se jí hlava.
"S dovolením," ozvalo se za jejími zády a ze sluncem zalitého vchodu vešel Rozvoz pizzy. Karin na mladého muže zírala jako na zjevení, ruku ve schránce, nohu mezi dveřmi. "Potřebujete ňák pomoct?" nabídl ji, když mu Karin neuhla ani o milimetr. "Mám tam to... dopis."
Muž odložil pizzu v papírovém kartónu na schody. Horký vzduch prosytila vůně šunky a slaniny. Chvíli šátral po kapsách a pak vytáhl červený, kapesní nožík. Zkusmo vysunul několik čepelí, zahleděl se na schránku a nakonec se rozhodl pro vývrtku.
Ocel zaskřípala o plech a Karin přejel mráz po zádech. Muž pomalými, obratnými pohyby opatrně vystrkal obálku ven a spokojen sám se sebou ji vítězně podal Karin: "Máte už nějaké plány na dnešní večer, slečno?"
