Milá Karin, už nemohu dál. Chtěl jsem ti to říct osobně, ale nepustila jsi mne ke slovu. Ostatně nikdy jsi mne pořádně nepustila ke slovu.
Hučela jsi do mne od rána do večera, ale nikdy ses o mne skutečně nezajímala. Vykládala jsi celé hodiny o svém zaměstnání, ale bylo ti úplně jedno, jak pracuji já.
Od božího rána jsem s tebou byl v plném nasazení. Musel jsem tě budit, zjišťovat ti, jaké bude počasí, pomáhat ti udělat zdravou snídani a hlásit ti, kolik je hodin, když ses sprchovala. Vážně, mám toho dost!
Přes den jsem byl pořád na příjmu. Když jsem chtěl párkrát zůstat sám doma, ihned ses vrátila. Prý jsi beze mne nervózní.
Soustavně jsi ode mne něco potřebovala, jako bys neuměla použít vlastní mozek. Měl jsem tě navigovat, když se někde ztratíš. Měl jsem ti připomínat, v kolik hodin jdeš k zubaři. Měl jsem tě dokonce bavit na cestách!
Naučil jsem se kvůli tobě surfovat, hrál jsem s tebou hry, ale pořád ti to nebylo dost. Čekala jsi, že ti budu plánovat všechen čas. Ve skutečnosti jsi mne ale chtěla hlavně jednoduše ovládat.
Nikdy jsem si nebyl jistý, kde s tebou skončím. Stále jsi mne udržovala v napětí. A běda, když jsem tvým rozmarům dost rychle nevyhověl. Sama jsi pořádně v hlavě neudržela nic, ale rozčilovala ses, že já mám špatnou paměť. Prý už jsem na tebe starý a pomalý.
Nedopřála jsi mi ani vteřinu oddechu. Neměl jsem možnost ani na chvilku vypnout. I v noci abych ti svítil, když jdeš na záchod. Takhle se nedá existovat. Kdy jsem si já měl dobíjet energii?
Žili jsme spolu v úzkém svazku, ale tvůj dotek byl stejně jen krátký a chladný, a přitom jsem, myslím, měl docela slušnou výdrž. A navíc kdo má věčně poslouchat ty nekonečné hovory s tvou matkou?
Milá Karin, já jediný vím o tobě všechno, a právě proto tě navěky opouštím. Až mne tu zítra ráno najdeš ležet na posteli, už mne k životu neprobudíš...
Přesto všechno nechci, abys nad mou ztrátou plakala!
Odchází jen moje schránka. Má SIM karta přece žije dál.
Buď sbohem, tvůj smartphone
