„Myslíte, že by ta moje kniha mohla vypadat takhle?“ ukázala jsem svým literárním postavám návrh obalu v elektronické verzi. "Můj rok s inženýrem," přečetl inženýr nahlas a pokrčil rameny.
„Je potřeba zjistit, jestli zaujme i čtenáře, kteří tě vůbec neznají,“ zamyslela se Iva a inženýr se rozhlédl po okolí.
„Můžeš se zeptat třeba támhletěch rybářů,“ kývl hlavou směrem k blízké řece.
„Skutečně si myslíš, že naším prototypním čtenářem je zrovna rybář?“ podívala se na něj Iva vážně, obrátila se na mne a dodala: „Piš si co chceš, hlavně abych na obrázku měla úzký pas a hubené kotníky.“
Ujistila jsem Ivu, že ilustrátorka je připravena nakreslit inkriminované části těla přerušovanou čarou a v případně potřeby v místě pasu linku úplně vynechá.
„Mě uklidňuje jenom to, že mám ve skutečnosti titul doktor, a tím ta kniha o mně už vlastně vůbec není,“ prohlásil inženýr a Iva se ohradila: „No, moment, opravdový doktor jsem tady jenom já!“
Inženýr zafuněl a šátral po kapsách.
„Ph.D.,“ vytáhl na důkaz svých slov občanský průkaz a strčil ho Ivě pod nos. „Neboli philosophia doctor .“
„Filozofie?“ podivila jsem se tentokrát já.
„Když jsi jednou inženýr na elektru, tak už pak můžeš úplně všechno,“ konstatoval a zahleděl se na přebal knihy: „Proč držím v podpaží toho krokodýla?“
„Aby bylo jasné, že je to humoristická literatura a čtenář zasměje,“ vysvětlovala jsem.
„Ty tam chceš místo mne nakreslit krokodýla, který navíc v knize vůbec nevystupuje?“ dala si Iva ruce v bok.
„Jednou jsi literární postava, tak musíš něco vydržet,“ pronesl inženýr lakonicky.
„Myslíte, že lidi tu knihu budou číst?“ zajímala jsem se.
„Já doufám, že ne,“ uzavřel diskusi inženýr.
