Západní Tatry - hřebenem Babky na Sivý vrch

Zpátky v jiném časoprostoru, po roce opět na Roháčích! Protože v Západních Tatrách panuje 1.května většinou ještě zima a většina chodníků je stejně uzavřena, zvolili jsme tentokrát výlet do "nižších" partií těchto úžasných hor. Ale i tak trasa Jalovec-Babky-Sivý vrch (1804m) vede po horských loukách nad hranicí lesa a navíc je tato rozsocha hlavního hřebene na úplném západě tatranského masivu, takže jsme to měli z domova blíž než třeba do jiných částí.

Krokusy na horských loukách

Celý týden před výletem jsem tlačil očima symbol slunce v předpovědích počasí dopředu, protože horskou tůru nemůže pokazit nic kromě špatného počasí. Meteorologové mě vyslyšeli a nakonec jsme přijeli se spáleným nosem! Ale nebyly by to Tatry, kdyby se alespoň na chvíli nezvedl vichr a nezahrozily temné mraky, i když tentokrát opravdu jenom na chvíli. Cílem výpravy byl hřeben s travnatým vrcholem Babky, špičatou Ostrou, končící na Sivém vrchu, výrazném skalnatém vrcholu na hlavním hřebeni. Jako vždy mě dostaly krásné horské louky, zatím ještě pouze se žlutou uschlou trávou, ale zato poseté tisíci fialových krokusů. Když se do uschlé trávy opře slunce, vydechuje takové teplo a zvláštní vůni, že se prostě alespoň na chvíli musíte na louce natáhnout a nechat se ovívat teplým vánkem. A kochat se fascinujícími panoramaty ještě zasněžených hor všude kolem. Co nás ale opět "překvapilo", podobně jako vždy naše cestáře v prosinci, byl ještě metr jarního rozbředlého firnu, kterým jsme se brodili a klopýtali minimálně půlku pochodu a propadnutí se až po pás nebylo vůbec vyjímkou. Ale hledejme ve všem to pozitivní, o to byl výšlap náročnější a tedy alespoň sportovně hodnotnější. A úplně promočené pohorky přece zase uschnou. Estetický zážitek by byl i bez sněhu stoprocentní (a to je to, proč na hory vlastně chodím), protože když svítí slunce, nemůže to být ani jinak!

A kdyby nebolely nohy, nechtělo by se ani domů!