Výstup na Velký Choč

Po každé návštěvě slovenských hor ve mně stále silněji zrálo zvláštní nutkání vylézt na tu tajemnou horu s ještě tajemnějším jménem. Horu, o které jsem před tím nikdy neslyšel. Zrak na ní vždy chvíli ulpí, je vidět snad odevšad, vždy se prozradí svojí nápadnou špičkou a osamoceností. Je to hora stranou známých pohoří a přitom velice snadno dostupná. Je to Velký Choč (1611m).

Tento výstup jsme uskutečnili na podzim roku 2006. Opět z časových důvodů jsme zvolili nejkratší trasu z Valaské Dubové, vesnice nedaleko od Ružomberoku směrem na Dolný Kubín. Modrá značka nás vyvádí přes vesnici do lesa, kterým začínáme stoupat.

Hned za vesnicí jdeme kolem vysokých vápencových skal, neustále stoupáme. Lesní výstup trvá asi hodinu, když se dostáváme na Polanu, louku, ze které sem tam osamoceně vyrůstají košaté smrky. Zvedá se opravdu silný vítr, vysoká a již suchá a hnědá tráva vč.stromů se naklání v jeho poryvech na jednu stranu. Z Polany je poprvé vidět vrcholová část Velkého Choče.

Odtud se jeví pouze jako neškodná zarostlá skalnatá kupa. Z Polany stoupáme dál po zelené značce řídkým lesem. Začínají se otevírat krásné výhledy na protější čelo Velké Fatry a Nízké Tatry.

Nad námi po levé straně se objevuje obrovský vápencový masiv, jakási obrovská bílá deska, kterou si zde někdo odložil. Akorát dost dávno, protože je již nahoře porostlá kosodřevinou. Skalisko obcházíme zprava, pár příkřejších stoupáčků po skalnaté stezce a již jsme u směrníku, který nám prozrazuje, že jsme u cíle.

Jsme na vrcholovém hřebeni Velkého Choče, který je docela úzký, skalnatý a částečně zarostlý kosodřevinou. Jdeme dál až na samotný nejvyšší bod, ještě pár desítek metrů a všechno končí. Téměř kolmé srázy (a teď to nepřeháním) padají do skalisek a lesa někde hluboko dole. Konečně jsme na té tajemné špičce.

Vlevo je vidět dolinu a Dolný Kubín, vpravo dole kopce kolem Váhu tekoucí přes Ružomberok. Ale to nejlepší jsem si nechal nakonec. Přímo před námi, skoro přesně na východ se táhne hřeben za sebou naskládaných kopců Chočských vrchů, které tvoří spojnici se Západními Tatrami. Jejich čelo tvoří skalnatá hradba Roháčů, nejvyšších hor nadohled. Je to naprosto úžasný zážitek ještě umocněný tím obrovským prostorem všude kolem nás.

Napravo Chočské  vrchy padají již do Liptovské kotliny a jezera Liptovské Mary. Podzimní sluníčko tady nahoře ve skalách pěkně hřeje, je právě poledne. Na zpáteční cestě se projdeme až na konec hřebínku již porostlého vysokou klečí.

Tímto směrem, na západ, se vypíná klasická silueta Malé Fatry s homolí Stohu a skalnatým Velkým Rozsutcem v popředí. Dolů jdeme bohužel stejnou cestou a po výborném pozdním obědě v hospodě, kde prý chytili Jánošíka, vyrážíme ukojeni především estetickými zážitky k domovu.