Výstup na Baranec

Baranec (2184m), třetí nejvyšší hora Západních Tater, je úžasný kopec tyčící se nad Liptovským Mikulášem. Pokud není zrovna zahalen v mracích, musí být z něho nádherný výhled na všechny světové strany :). Náš výlet jsme uskutečnili v polovině června 07.

Protože nejsme až tak moc pány svého času a nemůžeme si moc vybírat, vydali jsme se zdolat Baranec alespoň v meteorology předpovídané skulince mezi sériemi vydatných a déletrvajících jarních lijáků. Paní na parkovišti v ústí Žiarské doliny byla plná optimismu, poslední dny vždy začalo lít "až po poledni". Tedy neotálejme a rychle vyražme po žluté, ať nás to chytne kdyžtak až nahoře. Je vlhko a teplo jako v pralese.

Mračna, která se nemohla rozhodnout, jestli se vyprší teď nebo až za chvíli, halila vrcholky hor asi ve 2/3 jejich výšky. Plni optimismu na začátku sezóny věříme, že se mraky rozeženou a bude pařák. Příjemný lesní stoupák prověřuje naše morálně-volní vlastnosti. Po delším stoupání les začíná konečně ustupovat a my se ocitáme na Holém vrchu u směrníku, kde začíná mezi mračny trošku ustrašeně vykukovat sluníčko! Nutná první pauza a krátký odpočinek v paprscích horského slunka, kdy jsem konečně přišel na záhadu, proč na novou levou kolenní ortézu nelétají všudepřítomná hejna much tolik jako na tu pravou, rok nepranou :).  

Konečně je před námi vidět jeden z prvních vrcholů na hřebeni Barance. Všechno kolem je neuvěřitelně zelené, v Tatrách právě vrcholí jaro. Noříme se do mokré kosodřeviny a po delší době jdeme alespoň chvíli po rovince. Ale opět začínáme stoupat a hranice mračen se nebezpečně přibližuje, kdo ví, co je nad námi? A už jsme přesně na hranici mračen. Jdeme po travnatém hřebeni a mraky se přes něj přelívají z jedné doliny do druhé jako na koncertním pódiu.  

Mraky nás definitivně pohltily a zdá se, že se jim zvednoy vůbe c nechce. Znatelně se ochladilo, fičí vítr, kameny na stezce začínají být mírně namrzlé. Jdeme stále do kopce, snad vrchol nemineme. Najednou nás předbíhá běžící šílenec. A je pryč. A kde se vzal, tu se vzal vrchol. Naštěstí je na něm postaven betonový sloup. Oblékáme na sebe všechno, co máme, je strašná zima a klouže to.

Viditelnost několik desítek metrů. Moc se nezdržujeme a sestupujeme po prudkém skalnatém srázu do sedla pod Smrekom. Na ten jsme vylezli po mokrých balvanech, vrchol jsme neviděli a opět začínáme sestupovat. A najednou jako mávnutím proutku se mračna na západě začínají zvedat jako opona. Museli jsme zastavit a němě zírat na protější Tri kopy, Plačlivé a Ostrý Roháč, které se pomalu vynořují z mračen. Jsou ozářeny sluncem, my zatím stále ve stínu.  Vypadá to jako na divadle, hory na ozářené scéně a my v hledišti.

Už jsou vidět i poslední vršky. Na světlezelených svazích jsou stále ještě kola sněhu. Stíny mraků letící po horách. Do Žiarského sedla jdeme snad hodinu (možná je to rekord). Nejde se odpoutat od nasvíceného panoramatu té absolutní roháčské klasiky. Než tam nakonec dorazíme, úplně se vyjasní a mi připadá, že přicházíme z jiného světa.

V Žiarském sedle je spousta lidí, všichni jenom v tričkách a dělají, že nikdy žádné mraky neviděli. Při pohledu zpět se trochu pochlapil i Baranec, jenom ten úplný vrcholek je stále zahalený. Na východě se tyčí hradba hřebene Otrhanců a Jakubiné, za ní je vidět i špičku Bystré a Klinu.

Sestup k Žiarské chatě je otázka chvilky. Kocháme se výhledy do Žiarské doliny a prudkými srázy masivu Barance. Šošovica s párkom, nějaké SMS a jdeme dolů. Na parkovišti před chatou si otevřel někdo půjčovnu s koloběžkami. Kolegovi zazářily oči. Jedem! Člověk, co koloběžky půjčuje na mě stále ještě nerozhodnutého volá něco v tom smyslu, že když vidí moje ortézy, tak ta koloběžka je téměř povinností.

6km z kopce dolů na kolběžce jsme absolvovali za čtvrt hodiny, místo hodinového plahočení se po asfaltce! Kdybychom to věděli, mohli jsme vylézt ještě na Plačlivé! Ale snad příště.