Vepřové z Polska, smetana z Německa, ...

Při čekání, až se zavaří rajská polévka a bedlivém sledování stoupající červené pěny, která mi, mimochodem, opět utekla, jsem v duchu počítal státy původu jednotlivých surovin, ze kterých se bude skládat naše polední menu. Jsme opravdu světoví!

Při nákupech se nesnažím za každou cenu kupovat to nejlevnější, ale samozřejmě, co si budeme nalhávat, bezmyšlenkovitě neházím do vozíku vše jenom proto, že je to označené štítky "výběrové", "bio", "klasa", či jinými výkřiky marketingových kouzelníků. Jak asi většina lidí, volím zlatý střed a třeba si někdy vzpomenu i na české producenty a něco připlatím. Většinou ale ne a někdy je to i docela složité. Viněty jsou v češtině, datum trvanlivosti je v normě a cena přijatelná. Netřeba déle zkoumat, a proto šup s kelímkem k ostatním.

Doma se ovšem nestačím divit. Kotlety v jakési ochranné atmosféře jsou krásně libové, voňavé, (po udušení na houbách byly výborné), odkud  asi jsou? Dole na tácku jakási nálepka. Podrobný chemický rozbor, za který by se nemusela stydět žádná renomovaná laboratoř,  na posledním řádku i výrobce. Jakýsi statek v Polsku. Říkám si, bravo, dostat se do velikého mezinárodního řetězce a navíc ještě za hranice je asi obchodnická maturita. Ke kotletám přidávám žampióny, nedá mi to, prohrábnu odpadkový koš a hledám štítek z houbového sáčku. Země původu Belgie. Rýže je z Thajska, pepř asi také někde z Indočíny. Polévka snad už bude tradičně česká. Ale ne, rajský protlak z Maďarska, sakra, smetana musí být naše. Není. Pod klasickou značkou "Kapucín" je psáno, "vyrobeno v Německu". Mouka na jíšku je ze Slovenska, sůl také. Ještě bude salát z červené řepy a jablek. Jablka z Itálie a řepa nakonec přece jenom z Česka! (dodatečně jsem to vyčetl z krabice v obchodě). A ještě plyn, ten je z Ruska. Prostě opáčko ze zeměpisu.

Svět obchodních řetězců se chová tržně. Prodává se to, co se prodat dá a na čem je potřebný zisk. Soucit do obchodu nepatří. Výsledkem je polské vepřové a německá smetana v "českých" hypermarketech. Naši zemědělci si často stěžují, že výkupní ceny jejich produktů jsou tak nízké, že se je již nevyplatí ani pěstovat. Je zajímavé, že se to vyplatí našim severním sousedům, buďto mají vyšší dotace, jejich vepři sežerou méně nebo to umí Poláci prostě lépe. Myslím, že ani jedno není správně, Poláci jednoduše více dřou, se svojí půdou jsou srostlí celé generace. Nepostihlo je rozkulačování a rozkrádání v JZD, a proto mají v dnešní "tržní" době výhodu větší přizpůsobivosti okolním podmínkám.

Jak je ovšem možné, že smetana z Německa je levnější, než stejná smetana z několik desítek kilometrů vzdálené mlékárny? Nemusí být člověk ekonom, aby si nespočítal, že náklady na výrobu kelímku smetany jsou v Německu mnohem vyšší než u nás a také to, kolik na každý kelímek přispěje německý stát vč.EU. Tuzemský spotřebitel jásá, bohatší země EU nám přispívají na jídlo. Pravda, částečně také z peněz, které putují do Bruselu i od nás. Český zemědělec nemá bohužel takové zázemí ve svém státě, proto dostane méně a jeho smetana je dražší. Dostane ale stejně jako Polák, jehož vepřové je i přesto stejně levnější (i ten tvaroh, co jsem měl ke snídani). Nemá to český zemědělec jednoduché. Na jedné straně peníze, na druhé dřina. Možná je přece jenom lepší dělat něco jiného, co se prodá naopak do Německa i Polska, než čekat na vyšší dotace nebo se cenově vyrovnat Polákům. Zatím se ale čeká na ty dotace!