Dát nebo nedat?

Dětské domovy, děti s handicapem, nevidomí, rakovina. Samé neštěstí a výběrčí na ulicích hrající na city kolemjdoucích. DMS, složenky. Hlad a potopy. Bezdomovci. Charita. Ekologové. Komu dát a komu ne?

Také se cítíte alespoň chvíli zvláštně, když odmítnete ten den již třetího "výběrčího" a předešlý večer jste se v televizi už nevím pokolikáté nedívali na benefiční akci pro přírodní katastrofou postiženou jakousi zemi na konci světa? A v koši skončily další složenky a přiložené balíčky nadací starající se o děti na černém kontinentu?

Jen zcela otrlý jedinec odpoví jednoznačně ne.

Ale jak se vlastně má člověk zachovat, nerozdat veškeré své příjmy a přitom netrpět často podsouvaným názorem, že může za všechny nespravedlnosti světa?

Co se týče samotné ulice, dilema řeším polovičatě. Odmítám kasičky a všemožné nabídky pohlednic snad postižených dětí. Nevím, co bude s penězi dále, co jsou zač lidé, kteří se s kasičkami potloukají po nákupních centrech a parkovištích. Nejsem schopen poznat, zda jsou výběrčí praví, nebo falešní, je jich zkrátka příliš mnoho. Nadace, které reprezentují neznám a nejsem schopen na místě identifikovat jejich záměry. Často ani sami výběrčí neví, co je nadace, pro kterou dělají asi brigádu, vlastně zač. Na druhé straně, i když si nekupuji nic ani při mediálně známých akcích s kopretinami a světluškami, většinou se ale nechám zlákat úsměvem a holkám přispěji do kasičky nějaké peníze jenom tak. Kupodivu, častěji dám něco bezdomovcům, přestože dobře vím, že si nekoupí ani jídlo, ani lístek na tramvaj, ale okamžitě peníze smění za "ovocné" nápoje. Bezdomovci své záměry neskrývají. Vím, že hranice mezi domovci a bezdomovci je někdy až moc křehká, a co kdyby ...? Nebo je to tím, že tady peníze určitě neuvíznou v kapse nějakých podvodníků. Pravidelně odvážím starší oblečení Charitě a doufám, že se neobjeví někde v sekáči.

Nejednoznačný postoj mám i k televizním akcím Kuře atd. Tyto peníze sice asi najdou potřebného adresáta, ale dobrovolné sebemrskčství s televizí o každých Velikonocích nemusím. 

Vyřešil jsem dilema ke složenkovým akcím typu podpora vzdělání v Indii atd. Přispívat do zemí, které se honosí kosmickým a jaderným programem na jedné straně, když se jim na předměstích kupí odpadky spolu s lidmi na velkých hromadách, opravdu nemíním. Na druhé straně, posílám jednou ročně peníze Lékařům bez hranic.  

Jako technik nemůžu nikdy podporovat tzv. ekologické aktivisty blokující např.stavbu silničních obchvatů měst a obcí, a ty, co bojují proti jaderné energetice na úkor drahých obnovitelných zdrojů (u fotovoltaických panelů se o obnovitelných zdrojích mluvit snad ani nemůže, když se podíváme, z čeho a jak se panely vyrábějí) a podporovaných penězi na kampaně z okolního (jižního) příhraničí. Zvlášť u nás, kdy jako jedna z mála zemí máme přírodní uran, který lze využívat. Ano, i tyto organizece posílají složenky. 

A již vůbec nemůžu souhlasit s tzv. fair trade akcemi, kdy dobrovolně platím víc, než je nutné. Copak nám někdo platí víc, než musí? Tento výmysl lidí "za vodou" prosazovat jakési spravedlivé obchodování jde proti ekonomickým zákonitostem a jak dopadl náš čtyřicetiletý ekonomický experiment víme všichni. Vzpamatovávat se budeme dvakrát tak dlouho. Obchod by měl zůstat obchodem za každých okolností, toto platilo od nepaměti a naštěstí ve většině racionálně smýšlejícího světa ještě platí, nebo již opět platí. Máme na to zrovna v době, kdy obrovsky zadlužené ekonomiky euroatlantické zóny výkonnostně silně pokulhávají za polootrokářskými režimy Číny a atd.? 

Nevím, kolik může stát sponzoring nesmyslných reality show typu "kdo se vydrží déle válet někde ve vile, či u exotického moře", ale myslím, že tyto prostředky by zalepily veškeré dobročinné sbírky za několik let. Nevím ani, kdo za sponzorováním těchto akcí stojí, ale zviditelnit se dá i podporou neziskových aktivit.