Mám rád tu chvíli, když se vracím ze svého sídlišteního rodiště kouzelnou vánoční nocí zpět domů. Dárky dávno rozdány a venku nastalo zvláštní ticho. Letos visí ve vzduchu něco navíc. Neskutečný smrad smogu. Částečně přidušen odemykám a blaženě vdechuji ještě patrnou vůni smažených kaprů.
Ne, že by jindy smrad smogu nebyl v naší čtvrti jiný, ale ta tajemná vánoční noc si ho určitě nezaslouží. Odpoledne se otočil vítr a blízká elektrárna dává jasně najevo, že není doba celozávodní dovolené. Na smrad elektrárny jsem si od malička již zvykl, dokonce i ta nezapomenutelná "vůně" zimy je spojena se smogem, který je tak typický pro toto roční období. Na co si ale asi nikdy nezvyknu, je ještě horší a asi i škodlivější smrad z komínů rodinných domků v naší i vedlejších ulicích. Pokud nedýmá elektrárna, sousedi z leva i z prava ji plně zastanou. A to v zimním a podzimním období téměř denně. Často si říkám, jak krásné ovzduší mají obyvatelé nedalekého sídliště, které je ušetřeno těchto smradů. A že ty stojí za to! Jít v topné sezóně napříč naší městskou čtvrtí je opravdu za trest. Nevím, jestli je hovzrší sedět hodinu v zakouřené hospodě, kde jediným pohybem je cesta na WC, nebo rázná chůze kouřovou clonou valící se mezi domky.
Letošní tichá noc nebyla bohužel vyjímkou. Rozptylové podmínky opět špatné a navíc bylo nutné přitopit k televizní pohádce a rozdělování dárků, takže pár plněných PET lahví navíc. A hned přidat i ty plastové obaly čínských výrobků a odpadky za celý den. A že jich bylo. Bylo mi docela líto lidí, co se kouřovou clonou prodírali ke kostelu na půlnoční. Ten smrad ani kadidlo nepřerazí.
Již delší dobu sleduji, že tím nejodpornějším smradlavým kouřem nás obšťastňuje jeden rohový dům jenom kousek od nás na naší ulici. Hnědozelený koktejl se z jeho útrob line od časného podzimu den co den. Vzpomínám si na jedno docela pěkné pozdní říjnové odpoledne, kdy bezvětrné povětří chladného dne přímo vybízelo k plnění agrotechnických lhůt na našich zahradách. Ale sousedi z ulice zatopili. Odpadky zřejmě ne a ne pořádně chytit, odnesli jsme to my "sobotní zemědělci". Po půlhodině hrabání spadlého listí jsem toho musel nechat, od mládí jsem sice zvyklý na ledacos, ale dnes se to opravdu nedalo vydržet. Tolik aromatických uhlovodíků střihnutých snad celou Mendělejevovou peridickou soustavou prvků si opravdu nezasloužím.
Pokaždé, když večer přijíždím z práce ze "špinavého centra", kde vane relativně čistý větřík, a vystupuji do jedovatého ovzduší naší "lepší" čtvrti, uvažuji, jestli se stát práskačem, s fotoaparátem běhat kolem dýmajících baráků a pořizovat svědecký materiál. Práskačům z uličních výborů snad již odzvonilo, a nevím, jestli by bylo práskat vůbec kam. Co by mohl udělat starosta nebo přivolaný policajt? Tady by měli zafungovat ekologočtí aktivisté či Zelení, jejich kredit by u většiny lidí bezesporu stoupl. Naše čtvrť není u nás vůbec ojedinělá. Jednodušší je samozřejmě blokovat výstavbu silničních obchvatů měst a dálnic, demonstrovat na komínech jaderných elektráren nebo jezdit po konferencích o ovzduší, na kterých se Číňani všem nakonec vysmějou. Hledat formální chyby v rozhodnutí stavebních úřadů. Zakazovat žárovky. Lobovat za dýchatelný vzduch našich obcí není asi tak lukrativní. Nedokázali jsme utnout kouření v restauracích, a to se o tom mluvilo dost a dost. O jedech vypouštěných z lokálních topenišť se také neustále pouze mluví, možná to skončí jako s těma hospodama, nalepíme si na dveře samolepku "spaluji plasty a odpadky" a bude vše OK.
