Zaorálku, Sobotko, máte pravdu, z hlediska právního žádné nebezpečí z prodlení nehrozí, z hlediska morálního jsou ovšem všechny termíny vyrovnání se s církevními restitucemi prošvihnuty již dávno.
Masivní populistická a zkreslená kampaň komunistů, sociálních demokratů a nově i bártových véček proti církevním restitucím vyvrcholila minulý týden opět u Ústavního soudu. Nově podáním žádosti o předběžné opatření proti podpisu smluv s církvemi, vycházejících z parlamentem schválených předpisů.
Vůbec zde nechci komentovat, kolik se dostalo právě lidem z opozice prostoru ve státních sdělovacích prostředcích, aby zde mohli nerušeně svá populistcká moudra zcela svobodně a zdarma hlásat. Nejsem právník, ani člověk ze soudcovské branže, ale zarazily mě i výroky generálního sekretáře Ústavního soudu, který ještě před verdiktem tohoto orgánu dopředu komentoval a nabádal premiéra, jak by se měl zachovat po podání žádosti o předběžném opatření. Je to náhoda, že přitakal opozici právě ve chvíli, kdy nový levicový prezident bude brzy navrhovat většinu nových ústavních soudců?
Možná právě proto, že tzv. oblíbenost současné vlády je snad na nejnižším bodu, mohl premiér podepsat smlouvy s církvemi bez obav z toho, že své voliče ztratí. Jak krásně alibistické by bylo podvolit se tlaku opozice a generálního sekretáře a podpisy smluv odložit. Naštěstí to nemá Petr Nečas zapotřebí. Naopak, body může premiér získávat pouze svými pevnými rozhodnutími.
Ale toto psaní není o premiérovi, ani o oblíbenosti, či neoblíbenosti současné vlády. Je o kauze vyrovnat se s církvemi, které trvá bezmála již 20 let. Co nedokázal protlačit Havel a všechny předchozí vládydohromady, dokopala nějak do konce vláda současná. Tak dlouho se nevleče ani žádná kauza se zlými tuneláři, kteří byli nyní amnestováni, protože náš produktivní soudní systém nedokázal tyto lidi odsoudit ani za deset, či více let.
Je to ostuda, tvářit se jako demokraté, co skoncovali s praktikami minulého komunistického režimu, kterým ale trvá 20 let, než se nějak postaví k jím způsobenému bezpráví. A vyvrcholilo to hlasitým kraválem a nesouhlasným rozhořčením lidu, ketrý by církvím nejraději nedal nic (a hlavně ne ty peníze).
Jak se k církevním restitucím staví komunisté ještě chápu, v tomto je strana, která se nedistancovala a nikdy ani nebude distancovat od svého dřívějšího počínání, od svého vztahu k církvím třeba v padesátých letech ani nemluvě, nikdo nepočítá. Jak srdnatě ovšem bojuje za práva rozhořčeného lidu sociální demokracie je ovšem zarážející. Možná, ale, vlastně ani není. Lidé ve vedení ČSSD, frustrováni skutečností, že se stále nemůžou dostat k vysněné moci, udělají pro body cokoliv. A církevní restituce jsou opravdu záležitost seslaná z nebes, jak se zviditelnit v boji s lidem proti nenáviděným flanďákům. Strana, co si v poblouznění někdy v hloubi devdesátých let odsouhlasila, že nebude vládnout s komunisty a přesto s nimi dnes vládne.
Jojo, to jsou paradoxy.
