Praha je nejkrásnější město, je prostě úžasná. Tedy pro turisty, to můžu potvrdit. Samotným jejím obyvatelům už prý tak krásná a úžasná nepřipadá. To mám zase od Pražáků v hlavním městě bydlících a hlavně pracujících.
Protože jsem ale v Praze nikdy nebydlel a nemusel žít všední starosti běžných Pražanů (hlavně to každodenní cestování do práce typu autobus-metro-autobus a odpoledne zase obráceně), mohl jsem si naše hlavní město již od malička vždycky vychutnávat co by ohromený návštěvník. Až mnohem později jsem začal jezdit do Prahy i pracovně. A to se i já potom proměňuji v Homo spěchjící, tedy druh nejhojněji zastoupen pouze ve větších sídlech, mezi které se Praha už asi také zařadila (alespoň podle počtu běhajících na schodech do metra).
Ale i přes tyto občasné pracovní povinnosti se stále cítím více návštěvníkem a i nadále si mohu dopřávát toho luxusu a Prahu si užívat jako přečetní cizozemci všech barev a ras. Akorát už po těch letech nejraději chodím úplně jinam než většina turistů, kde na ně takřka nenarazím. Speciélně řvoucí "evropskou" pubertální mládež totiž fakt nemusím.
Do Prahy jezdíme na dovolenou. Toto samozřejmě zcela nechápou mí pražští kolegové, "že prý jenom blázen může ... a prý navíc ještě v létě, kdy je všude nesnesitelné vedro a hordy turistů, nebo dokonce o Velikonocích ... ". Ale myslím, že mi tajně závidí, že nemůžou jet do Prahy na dovolenou také. Jenom návštěvník odjinud si totiž bezstarostně posedí v rozkvetlých zahradách, pokochá se tím jedinečným pohledem na Hradčany z některého z mostů přes Vltavu a projde se po nábřeží se zmrzlinou v ruce. A co teprve pohled na matičku stověžatou třeba z Petřína nebo jenom tak se poflakovat po opuštěných uličkách starého města, mimo turistické trasy a představovat si, jak tam kdysi lili splašky z okna. A ty nekřesťanské peníze za jídlo a hlavně pití v restauracích. Ale dovolená je holt dovolená.
Toto město mělo pro mě jako kluka z opačného konce republiky vždycky neopakovatelné kouzlo, o které je určitě "čistokrevný či domestikovaný" Pražák ochuzen. A toto zvláštní kouzlo cítím již od svého úplně prvního výletu do Prahy, myslím, že mi bylo tak jedenáct nebo dvanáct. Bydleli jsme tehdy ještě u tety, ke které jezdíval se svým dědečkem jako kluk už můj otec, rychlíkem a první třídou ještě za první republiky. Traduje se, že dědeček samozřejmě vystoupil na perón na každé zastávce, kouřil doutník a bodře konverzoval s výpravčím, zatímco otec trpěl v kupé neskutečným strachem, že dědečk nestačí do vlaku naskočit včas. Poprvé jsem bydlel v pravém činžovním domě z dvacátých let s bytelným schodištěm (já, panelákové dítě), spal jsem v pokojíčku do dvora, ve kterém stál kostelík a ráno nás budil vyzváněním. Toto bylo mé první setkání s Prahou a na to se nezapomíná.
Pokaždé když se nyní po letech do Prahy vracím, lhostejno zda po kolejích nebo "dálnicí", naskakují mi veselé obrázky z té bezstarostné doby. Vybaví se mi teta, která jela metrem jenom jednou, a to ještě při slavnostním otevírání trasy A, která se prohrabala až k jejímu domu. Jako dnes vidím cáry baloňáku, který visí jako odstaršující předmět doličný na věšáku v předsíni, a který se snažil zavrávorající starou ženu vtáhnout spolu s sebou do útrob eskalátoru. Vždy cítím tu zvláštní vůni podzemního větru dole v metru, který je tlačen před přijíždějící soupravou. Vzpomenu na ten nezapomenutelný hukot města, který si uvědomíte když dojedete vlakem přímo do centra a vyjdete před nádraží. Po každé další návštěvě Prahy své zidealizované představy sice značně přehodnotím (ach, ty "vůně některých lidí" v MHD), ale při další navštěvě se stejně vybavují znovu a znovu.
Pokud čas dovolí, mířím do míst, což nechápou mí kolegové ještě víc :-), která nejsou možná turisticky tolik zajímavá, ale dýchají dobou z přelomu a začátku minulého století. Miluji čtvrtě z nádherných i obyčejných činžáků, míst s nezaměnitelnou atmosférou ještě i teď. Toulám se noblesními ulicemi Vinohrad nebo obyčejným Žižkovem s ulicemi nádherně dokopce. Míjím Žižkovskou věž, meziplanetární raketu připravenou k odpálení. Ještě, že se tam rozlezly ty děti. Holešovice nebo Smíchov. Tady všude jsou ještě místa nezprzněná turismem, kde v hospodách sedí dědci u stolu pro štamgasty a mrzutý hospodský vám přinese skvělou koprovku z minulého dne. Kočičí hlavy. V neděli absolutní klid. A na ulicích rostou lípy a kaštany již celou věčnost. A město kolem v dálce hučí a hučí.
