Protože i já jsem se připojil na našem blogu k tématu o konfliktu Izraele s Palestinci a některé příspěvky v diskuzi postrádají základ v historických faktech, pokusil jsem se ty důležité trošku shrnout. Především ty o emigraci Palestinců, a nejen po vzniku státu Izrael.
Vše začíná ještě dlouho před vznikem státu Izrael, kdy se Židé začali koncem 19.století pomalu opět vracet do míst, odkud byli Římany před bezmála 2 tisíci lety vyhnáni. A nevraceli se s tím, aby sami vyháněli ze svých domovů současné obyvatele, tedy palestinské Araby, kteří se tu mezitím usídlili. Od místních arabských feudálních velkoststkářů kolonizační agentury skupovali půdu, na které zakládali vesnice a nová pole, která Židé dokázali obdělávat tak, že v mnohém předčili původní zemědělce. A arabští majitelé půdy své pozemky prodávali velice ochotně. Samozřejmě bez jakýchkoliv starostí o další osud "svých" feláhů, které již i před tím často přemísťovali, aby příliš nesrostli s půdou.
Po listopadové deklaraci OSN z roku 1947, kdy bylo fakticky přiznáno Palestincům i Židům právo na vlastní stát začaly arabské vojenské jednotky ostřelovat a otevřeně napadat židovské vesnice. Kawukdžiho Osvobozenecká armáda (Kawukdží byl za 2.sv.války součástí německého fašistického propagandistického aparátu a v jeho armádě mnoho bývalých členů SS) začala ještě před vyhlášením státu Izrael otevřenou válku proti civilnímu židovskému obyvatelstvu a pokoušela se násilně obsadit část izraelského území. Nelze se proto divit, že i na druhé straně vznikaly teroristické jednotky (ICL, Sternova skupina), které napadaly na oplátku zase vesnice arabské. To vše za netečného přihlížení britských mandátních sil. (Británie všeomožně bránila Židům v přistěhovalectví, i když již od r.1917 bylo Balfourtovou deklarací přiznáno Židům právo na vlastní domovinu. Vyzbrojovala arabské vojáky a podporovala společně s většinou mocností embargo na dovoz zbraní do Izraele.)
Po vzniku Izraele v květnu 1948 byl nový stát napaden armádami Egypta, Jordánska, Sýrie a Iráku. Ubránil se a nelze se divit, že se s arabským obyvatelstvem, které se otevřeně postavilo proti novému státu v době, kdy šlo Židům o holé přežití, tehdy asi nikdo nemazlil. Nicméně nikdo z představitelů Izraelského státu nenabádal židovské obyvatelstvo k nenávisti nebo násilnostem proti Arabům. Naopak, Proklamace nezávislosti státu Izraele vyzývá naopak občany Izraele, kteří jsou arabského původu k budování nového státu na základě rovného a plného občanství.
Současně s tímto arabští agitátoři vyzývali Palestince k útěku do sousedních zemí s cílem začlenit je do arabských protiizraelských jednotek.
Určitě to nebyla jednoduchá doba a těžko dnes soudit, z čí strany bylo učiněno více bezpráví. Ale v žádném případě nelze paušálně říci, že Izrael je plně odpovědný za emigraci Palestinců a již vůbec ne za jejich dnešní postavení. Žádný ze sousedních arabských států je nezačlenil do svého hospodářství a místo toho soustředily utečenecké tábory poblíž hranic s barbarským přesvědčením, že při další válce proti Izraeli budou nasazeni v prvních liniích. Již tehdy byl arabský tisk zavalen výzvami směrem k Palestincům typu "Zaženeme Židy do moře" nebo "Vymažeme Izrael z povrchu zemského".
Uprchlo celkem 700 tisíc palestinských Arabů.
Výsledkem konání okolních arabských zemí, které tehdy chtěly Izrael vč.území určených pro palestinský stát obsadit sami a nejednoty palestinských svých vůdců doteď neschopných uvažovat v tendencích současného světa, je zubožený Palestinský národ, jeden z nejchudších na Zemi.
* Zajímavá literatura, ze které čerpám: Dějiny státu Izrael od Ericha Ternera, skvělých Pět rozhovorů s Šimonem Peresem Roberta Littela a další, třeba Ó Jeruzaléme D.Lapierra o prvních dnech nového státu Izrael.
