Jak jsem našel ztracenou průkazku SSM

Motto: "Stávám se členem Socialistického svazu mládeže, abych svou prací a svým životem přispěl k budování a obraně socialistické vlasti..." Nějak se mi (nám) to ale nepovedlo ...

Při posledním větším ( a zdá se, že totálním, tzv.vyhazovacím) úklidu šuplíků ve stole, který se mnou putuje již od 1.třídy, abych s ním sdílel radostnější i ty méně radostné chvíle mých dalších školních a studentských let, poté, co se několikrát se mnou stěhoval, kdy spousta věcí zmizela a opět se našla, ale kupodivu i zůstala léta na svém místě, na mě zpod dalších letitých průkazů, fotek a zašlých papírů vyjukla známá červená knížečka. Ohó, to jsi ty, dávno ztracená a zapomenutá průkazko SSM. Ano, přiznávám se, také jsem byl členem této známé státní organizace mládeže. Dnes je to spíše zapomenutá story, tehdy úsměvná, někdo by řekl smutná, možná.

Když jsem průkazkou prolistoval, najednou jsem byl zase ve škole a chtě nechtě se mi přehrálo video z těch nezpomenutelných let osmdesátých, kdy jsem začal vnímat a konečně snad i částečně chápat svět kolem sebe. S úsměvem jsem si uvědomil, že v těch pár použitých stránečkách je víc než jen kolonky na lepení známek, vypovídají také o jedné studentské generaci, která si ještě "užila" minulého režimu.

Dívám se na fotku z doby, kdy jsem měl ještě kštici jako správný patnáctiletý výrostek (na čelenku jsem neměl odvahu).

Na prvních dvou stranách byly známky za zaplacení členského příspěvku z prvních let osmdesátých. Vzorně nalepené, orazítkované a podepsané předsedkyní školní organizce. To ještě státní dohledový aparát, který měl vše pod kontrolou "fungoval". Ale už i tehdy se za všechno platilo, i za "dobrovolné" členství. Jak charakteristické, zaplatil sis příspěvek a dali ti pokoj. Potud mé vzpomínky. Více si ze života SSM nepamatuji. Ne, že bych si nepamatoval na spoustu skvělých akcí a zážitků, co jsme na gymnáziu s kámoši zažili, ale vystačili jsme si sami. Na soukromých chatách jsme požívali nápoje za vlastní (rodičů) peníze, na hory jsme jezdili také za své. Vlastně ještě teď nevím, k čemu vlastně ta SSM byla. Byli jsme prostě organizováni a zapsáni v dalších seznamech. Přesně to byla ta doba, ve které jsme vyrůstali, seznamy, neseznamy, radovali se a sháněli na burzách gramofonové desky ze Západu.

Přišla druhá polovina osmdesátých let a hodně se změnilo. Stav dalších stránek v průkazce odpovídal situaci samovolného rozkladu ve vyvolené společnosti "budoucnosti". Známky v mé průkazce již nebyly rovně nalepené a už vůbec ne orazítkované. Už se jenom platilo. Rok 88, 89 chybí úplně. Už se ani neplatilo. Vzpomínám si na ty opravdu poslední zoufalé roky režimu, kdy tomu snad už nevěřili ani intelektuálové za hranicemi. Peníze fakultního výboru SSM prý ukradl jeho předseda. Předseda naší ročníkové organizce funkci vzal jenom proto, aby si mohl dát razítko na žádost o výjezdní doložku do Německa. Někteří vychcánci ještě stačili odjet na Kubu. Největší jejich dilema bylo, jestli mají emigrovat již cestou tam, nebo až zpátky. Jeden mi ještě dluží nějaké dolary. Tak i takhle vesele to vypadalo mezi mládeží na sklonku jedné etapy našich dějin.

No, a to je možná doba, kdy se průkazka umně schovala mezi očkovací průkaz a rodný list, možná chtěla přežít bouřlivé doby do lepších časů. Nevyšlo jí to. Naštěstí.

Ale stejně ji nevyhodím. Připomíná mi doby, kdy se politikou nikdo nezabýval, kdy bezstarostnost byla nade vše, kdy nejdůležitější bylo sehnat nové Floydy a zajít na Mišíka do nějaké putyky! Ach jo!