Chuck Palahniuk-Deník (příběh apokalypsy)

Když jsem tady před časem psal o Charlesi Bukowském, v komentáři mi jedna "žena" doporučila Chucka Palahniuka. Prý ho ocením. Stoprocentní tip, je opravdu skvělý. Možná jsem kápl zrovna na vyjímečnou knihu, ale při četbě dám většinou na "první pohled"!

V poslední době jsem byl příjemně válcován evropskou literární realitou, minulou i současnou, no, spíše tou naší středoevropskou, ale odskočil jsem i do Španělska (Almodóvar) nebo prostřednictvím výborných Tokarczukové Běgunů třeba i do Ruska.

Intuitivně jsem proto nyní sáhl po literatuře jiné, americké, po v podvědomí mi uvíznuvšího Chucka Palahniuka, a jakožto začátečník po první knize, která byla v knihovně zrovna k vypůjčení. Deník. A rázem jsem se ocitl tam, kde jsem chtěl, v jiném světě, v jiné dimenzi. Byl jsem v Americe, ale ne v té s širokými kovbojskými klobouky, ale v mysteriózním, tajemném světě potomků prvních anglických osadníků izolovaných od okolního světa na ostrově několik mil od pevniny. A představivost začala pracovat naplno. Možná pod dojmem amerických hororů Hitchcockova střihu se kniha proměnila ve scénář dalšího filmu. Když jsem četl o křiku racků, nebyli to naši rackové nad rybníkem, ale ptáci ze stenojmenného filmu. Příjezd trajektem na ostrov doprovázela zlověstná hudba a záběr na letní turisty na pláži byl zpoza okna temného pokoje starého hotelu ...

Misty Wilmotová začala na přání tchýně psát deník pro svého manžela Petera, který uvržen do komatu leží v nemocnici. Prý to tak dělávali námořníci a jejich ženy při dlouhém odloučení. Začínají se však dít divné věci. Bývalí zákazníci si stěžují na zazděné místnosti ve svých letních vilách, které opravoval právě mistin manžel. V těchto místnostech zanechal na stěnách výhružné nápisy pro všechny cizí návštěvníky ostrova Potchkeysea, který se stal oblíbeným výletním místem lidí z pevniny. Misty nalézá na nejrůznějších místech, na starých trámech, v knihách z místní knihovny, varovná sdělení, jakoby určena právě jí, psaná slavnými malířkami z ostrova.  Při psaní deníku si spolu s Misty postupně připomínáme předchozí život s Peterem, počínaje seznámením na výtvarné škole, přes svatbu a příjezd na ostrov do uzavřeného společenství starousedlíků, až po jeho záhadnou sebevraždu, která skončila komatem. Postupně si s hrůzou zpětně uvědomuje, že nic, co se stalo v minulosti, nebylo náhodné, ale předem naplánované a mělo posloužit k znovuobnovení bohatství  a slávy ostrovní komunity. Co čtvrtou generaci museli mladíci z ostrova hledat dívku, nadanou malířku po všech malířských školách. Museli ovšem najít tu "pravou", poznávací znamení mělo být jejich shlídnutí se v nabízených starodávných brožích, které chlapci nosili na svém oblečení. Tu přivést na ostrov a počkat, až její dílo ostrov znovu proslaví. A to za každou cenu, lidské tragédie nevyjímaje. Peter ji našel! Čím více přibývají zápisky v deníku, tím jasněji se vynořují detaily z jejich vztahu, který měl od začátku  vést pouze jen k jednomu cíli. Misty však zatím na ostrově žije poklidný život servírky v místním hotýlku, odevzdaně tloustne do středních let  a nic nenasvědčuje tomu, že by měla opět začít malovat, natož pak přinést starousedlíkům bohatství, jako se to událo v minulosti již několikrát. Začíná však uzrávat přesvědčení starousedlíků, že malíř musí trpět a prožít peklo, aby vytvořil nezapomenutelné dílo. Kolem Misty se utahuje oprátka. Vše se děje pod taktovkou staré paní Wilmotové, přesně podle deníku předchozí oběti-malířky, ketrý psala právě před sto lety. Nový deník má posloužit pro budoucí generace opět za sto let. Nejdříve je odstraněn mistin manžel nahranou sebevraždou, poté začíná být sama pomalu trávena a nadopována drogami začíná konečně tvořit. Uvězněna v podkroví hotýlku maluje v opojení téměř do zhroucení. Pro posílení jeího tvůrčího utrpení fingují i smrt její dcery, která se cítí ostrovankou stále víc a uvěří, že pouze matka je vyvolená. To vše v plné turistické sezóně s přeplněnými plážemi za okny hotelu. Naštěstí se Misty dokáže vzpamatovat s přesvědčením, že hru, kterou s ní někdo již léta hraje, prohlédla a závěrečnou chystanou hrůzu dokáže zastavit. Je už ale pozdě a ďábelský plán běží.

Děj možná jako z nějaké historické ságy a nechce se věřit, že kolem je čiročirá současnost, koktejly v hotelovém baru a bilboardy kolem cesty na pláž. Tím víc jsem byl doslova přikován s horkou knihou v křesle až do jejího úplného "doražení" kolem jedné v noci. Nemohl jsem usnout až do tří! A i potom se mi zdálo o ostrově Potchkeysea a starých malířkách!

Už dlouho se mi nestalo, abych přečetl knihu na jeden zátah. Díky pane Palahniuku.