Byl to povedený čtenářův rok

Martin Ryšavý, Jonathan Littel a Jaroslav Rudiš. Olga Tokarczuková nebo Chuck Palahniuk. I letos jsem měl to štěstí objevit zajímavé autory a po večerech se mohl slastně oddávat četbě jejich skvělých knih! A potom nemoci usnout. Muset přemýšlet nebo snít. 

Vím, že výborných knih je tolik, ale pokaždé když přečtu něco výjimečného, mám pocit, že dlouho nic tak dobrého nenajdu. A místo toho objevím zase něco absolutně skvělého, a tak to šlo letos stále dokola!

Letošní rok se pro mě stal opravdu vyjímečným literárním ročníkem. Začal tedy již o loňských Vánocích, kdy jsem pod stromečkem našel objemnou knihu Jonathana Littela Laskavé bohyně. Své nadšení z tohoto hodněsetstránkového vyprávění-deníku důstojníka SS z období vzestupu i konečného pádu nacistického Německa jsem zvěčnil na blogu již někdy na jaře, a proto se zde o něm nebudu více rozepisovat. Je to možná náhoda, ale i letošní poslední kniha, kterou jsem jedním dechem přečetl a MUSÍM o ní v posledním odstavci také více napsat (to nejlepší nakonec), je podobně objemná a také svým způsobem deník, osobní zpovědí (zde podobnost končí). A opět se nedalo přestat se čtením, pokud nebyla dočtena poslení stránka. Společné mají i to, že, jak po dočtení Laskavých bohyň, tak i Cest na Sibiř Martina Ryšavého, mě přepadl zvláštní smutek nad tím, že se již nedovím, co se stalo "potom". U Cest na Sibiř byl tento nepopsatelný pocit  mnohem intenzivnější, protože je to příběh autobiografický a postavy jsou skutečné, žíjící, "tady někde mezi námi" (i když většina daleko přes půl planety).

Abych si "spravil" náladu po všem tom nacistickém a bolševickém běsnění Laskavých bohyň, koupil jsem si bohužel další depresivní knihu, původně trilogii, černo-bílý komiks Jaroslava Rudiše Alois Nebel. Možná pod vlivem předjaří a břečky v ulicích, jsem se začetl do příběhu nádražáka ze Sudet, ztraceného kdesi na česko-polském pomezí, kde je zima nekonečná a lišky dávají dobrou noc. Syrové a zároveň moc laskavé čtení o postavičkách s často temnými dušemi kolem malého nádraží a nádražky, tedy nádražní "restaurace". A především v ní se odehrávají i další příběhy Aloise Nebela a jeho přátel, vycházejících původně na pokračování v časopise a potom souborně vydaných pod názvem Na trati. Jestli původní trilogie byla spíše syrová a černo-bílé obrázky tuto atmosféru umocňovaly, příběhy z nádražky jsou černým humorem jedna báseň, který symbolizuje nápis na pivní pípě "Pražákům nenaléváme". A když už se do nějakého autora "zamiluji", musím od něho přečíst vše, co regály knihkupectví a knihoven nabízejí. Letošní jaro bych nazval Rudišovo, neb následující knihy Nebe pod Berlínem, Grandhotel a Potichu jsem přečetl se zatajeným dechem a vydechl až s poslední stránkou. Nebe pod Berlínem, možná trochu autobiografické vzpomínky J.R., zážitky českého kluka, prchnuvšího z Prahy do Berlína, kde se stačí zamilovat, založit kapelu a ještě vyslechnout spoustu historek a životních zkušeností chlapů z berlínského metra, toho západního i východního. Grandhotel, trochu smutný "román nad mraky" z ještědského vysílače, a města pod ním, Liberce, kde dříve bydleli Němci a nyní žijí Češi. Staré stopy nesmyješ, ale ani nic nevrátíš. Pouze starý vysídlený Němec Franz jezdí do Liberce pohřbívat své kamarády se stejným osudem. Panoptikum záhadných postav žijících nebo přijíždějících do hotelu v ještědském vysílači, v čele s mladým podivínem Fleischmanem, fascinovaným sledováním počasí, který zapomněl své křestní jméno a nemůže opustit hranice svého Liberce. Proto musí odletět vlastnoručně vyrobeným balónem. Potichu, Rudišova zatím poslední kniha, je poskládaná z  příběhů několika obyvatel Prahy, nemajících zdánlivě nic společného, i když se navzájem nevědomky potkávají na ulicích, v tramvaji nebo restauraci. Tato kniha je intimní výpovědí o pocitech lidí, kteří hledají. Zatím nevědí co, ale tuší, že je to především láska nebo alespoň přítomnost někoho blízkého. A jejichž osudy se bez jejich přičinění začínají navzájem pomalu ovlivňovat, až se úplně propletou, když se všichni nakonec doslova srazí na koncertě v žižkovské Akropoli. Možná to nejlepší Jaroslava Rudiše.

Někdy v létě jsem si pod dojmem cestovatelské nálady koupil velice zvláštní knihu polské spisovatelky Olgy Tokarczukové Běguni. Na záložce se píše, že je to kniha bez souvislého děje, bez ústředních postav, mozaika postřehů, které spojuje pouze "cestování". A je to pravda. Tragický příběh současné polské rodiny na dovolené v Chorvatsku střídá příběh anatoma a konzervátora mrtvol z několik století starého Holandska, jehož preparáty nakonec putují  do Petrohradu, filozofické úvahy nad tím, co člověka nutí opuštět domov a jeho poklid vyměnit za nepohodlné  cestování, střídají historické přednášky o starém Řecku při plavbě na jachtě po Egejském moři. Nebo příběh samotných běgunů, jakési podivné sekty ze současného Ruska, kteří věří, že pokud se zastaví, přestanou se hýbat, zemřou. Ta zvláštnost a zároveň napětí, kdy každá kapitola je opravdu o úplně něčem jiném a motiv cestování je někdy téměř nepostřehnutelný, nutí k dalšímu a dalšímu čtení, i když často nejde o jednoduchý text.

Z Evropy jsem si odskočil alespoň na chvíli, prostřednictvím Chucka Palahniuka a jeho Deníku, do Ameriky. Ale místo, abych si vybral oddechovou detektivku z 87.revíru, začal jsem číst téměř gotický román ze současnosti. Také o této knížce jsem se rozplýval už dříve na blogu, deník ženy, jejíž život byl předem naplánován uzavřenou ostrovní komunitou potomků starobylých americkýh rodin. Co tři generace musí talentovaná malířka z pevniny zachránit blahobyt ostrovanů, co tři generace musí mladíci z ostrova hledat tuto ženu na všech výtvarných školách v USA. A jak ji poznají nebudu prozrazovat. Dost šílené čtení na to, aby se potom špatně usínalo. 

Ale to opravdu nejlepší si nechávám na konec. Cesty na Sibiř Martina Ryšavého. Cestopis, etnografická studie, deník, a především velice osobní zpověď. Od všeho trochu a od všeho všechno. Když jsem si domů přinesl dva tlusté díly, dohoromady kolem šestiset stran, těšil jsem se na nekonečné dobrodružství prožitá na Sibiři. Dlouho jsem už žádný pořádný cestopis nečetl, tak tedy teď hned alespoň něco hutného. O Martinu Ryšavém jsem nevěděl zhola nic, pouze to, že kniha dostala docela vysoké ocenění, Magnesi Literu 09 v kategorii próza. Již po přečtení úvodních stránek jsem začal tušit, že to nebude pouze popis míst a útrap cestování, že půjde i o něco osobnějšího. A Martin to naservíroval se vší parádou a úplně pěkně od začátku. A mám-li být upřímný, nic osobnějšího jsem nikdy nečetl. A právě to u mě vyhrálo na plné čáře (a nejsem určitě vyjímka). I když si pro svoji zpověď vybral dost netradiční kulisy, tedy především sibiřské Jakutsko. Byl bych ovšem ale zároveň nespravedlivý, kdybych nenapsal, že vznikl i jeden z nejzajímavějších cestopisů, co jsem mohl číst. Ale ono to asi jedno bez druhého nemohlo být, jedno bez druhého by ta kniha kulhala na jednu či druhou nohu. A přesto mám pocit, že i popis samotné Sibiře, tedy krajiny, přírody, lidí, měst i vesnic, tady není jako popis fotografie, ale odraz autorova nitra, které tady působí jako filtr, který propouští a odráží jenom něco. A to subjektivní, to něco je tady před námi na papíře. Ale samozřejmě nejen to, také spousta historek a opravdu cenných historických, demografických i zeměpisných fakt z tohoto pro nás tak vzdáleného místa. A jako romantik jsem musel přát také láskám, které nesmí v žádném románu chybět. Nejvíc samozřejmě té největší a asi nejbolestivější, té sibiřské. Té s Anželou. Opravdu, tímto kniha přímo akcelerovala a poprvé přestala být více cestopisem, deníkem, než románem. Když se blížil konec, podvědomě jsem si začal zbývající stránky šetřit a zároveň se těšit, až si k nim další večer zase sednu. Jo, jo, ještě prozradím, že žádnou veselkou to neskončilo, ale všichni žijí dodnes :).  Někde v knize se píše, že každý pořádný román musí mít jasný konec, ukončený děj. Tak tady toto autor trošku mění a dává čtenáři naději, že Sibiř není zdaleka uzavřná kapitola.

Tak, a takový byl letošní rok nadšeného čtenáře.