Když jsem se naposledy vracel na Zemi, svezl jsem se kousek cesty s nákladní lodí.
„Jo Zemi, to znám,“ povídá mi Rex (člen posádky). Vnímal jsem, že si chce povídat, chtěl jsem mu udělat radost a pobídl ho k hovoru. „Odkud Zemi znáš?“
„Za mlada jsem tam byl na brigádě. Sklízeli jsme dinosaury. Tehdy jsem si celkem dost vydělal. Maso šlo dobře na odbyt, a VGC dobře platila. Byla to však těžká práce, dneska je navíc špatně placená.“
„Hm“, odvětil jsem. „To už bylo dost dávno“
„Jo to byly časy, prý tam po sklizni nasadili otroky, byly tam vhodné podmínky“
„Jo, jo už je připravujeme k expedici,“ zbrkle jsem se podřekl.
„No jo, ten čas letí, kolik jich tam bude?“
„Vypadá to, že je tam tak 5 miliard kusů k použití, namnožili se skoro na 7 miliard.“
Neříkal jsem nic tajného, připravovanou nabídku otroků ze Země VGC inzeruje zcela veřejně, chov už bude brzy připraven k prodeji.
„Takže ty děláš u VGC a pěstuješ je?“
„Tak trochu.“ A dal jsem najevo, že se nechci příliš svěřovat.
„No jo služební tajemství, nějaká zákaznická customizace na poslední chvíli.?“ nenápadně se optal Rex. Mlčel jsem, ale bylo mu to jasné. Po chvíli dodal: „Nedávno jsme vezli ze Země nějakýho tvýho kolegu, ten tam dělal nějaké genetické úpravy. Prý nějaký zákazník změnil na poslední chvíli specifikaci objednávky.“
Nedalo mi to a vysvětluji: „Pěstujeme tam kvalitní otroky, zvládnou i středně složitou biomechanickou práci, výcvik probíhá průběžně. Největší zájem je o žluťáky, to je takový universální standard. Na přání zákazníků pěstujeme i různě specializované otroky. Marketing vyhodnocuje poptávku, když vidíme, že bychom některý druh výhodně neprodali, tak to musíme řešit.“
„Už si vystup, tvé pracoviště tě čeká!“ povídá Rex škodolibě i solidárně. Oba jsme zaměstnanci VGC a víme, že život v Galaxii není zadarmo. Rozloučili jsme se, a já jsem zase v práci. Není to však zas tak hrozné, celkem mě má práce baví.
