Výplatní den

V podvečer jsme za okny vyhlíželi tátu. V té době naše máma nechodila do práce. Všichni jsme věděli, že táta dnes přinese výplatu.

Konečně jsme se dočkali. Přivítali jsme ho v předsíni, kde odložil tašku a sundal si kabát. Máma pro něj již měla připravenou večeři. Byla tak nějak, lépe oblečená či upravená. Netrpělivě jsme čekali, až v klidu dojí.

Po jídle zašel do předsíně, z kabátu vyndal obálku a šel ke skleněné vitríně v obýváku. U vitríny jsme už všichni čekali. Táta vytáhl ze šuplete pod vitrínou sešit, ve kterém byly vloženy různě popsané obálky.

Pomalu otevřel přinesenou obálku, kterou neustále svíral v ruce. Zahlédl jsem barevné bankovky a místnost naplnil jejich nezaměnitelný pach. Z obálky vytáhnul výplatní pásku a vložil ji mezi ostatní do broušeného skleněného vejce ve vitríně. Následně z obálky začal vytahovat první bankovky. Z rozevřeného sešitu, vyjmul už značně ošuntělou obálku s nápisem NÁJEM a vložil do ní pár bankovek. Postupně listoval sešitem, vyndával z něj obálky s různými nápisy, INKASO, AUTO, DOVOLENÁ a podobně a vkládal do nich bankovky.

Když skončil, zavřel sešit a vrátil ho do šuplíku. V přinesené obálce však zůstávaly ještě další bankovky. Táta natáhl ruku k mámě, a ta mu podala svoji peněženku. Vložil do ní několik bankovek a řekl: „S tím bychom měli vyjít ne?“ Máma se jen usmála a on do peněženky s gestem dárce vložil ještě další dvě bankovky. Máma řekla „díky“ a políbila ho.

Potom vytáhl svoji peněženku a vložil do ní také pár bankovek, zřetelně jsem však viděl, že už v ní nějaké bankovky byly, zřejmě je ušetřil z minulého měsíce. V obálce zůstala poslední stokoruna. Vyndal ji a podíval se na mne a mé dva sourozence. Stokorunu napřáhl v ruce k sestře a zeptal se: „ Můžeš to rozměnit? „Ano můžu, odpověděla sestra.“ „Rozdělte si to podle pravidel!“ řekl táta a dal jí tu stokorunu. Prázdnou obálku zavřel a přidal k prázdným obálkám do šuplíku s písemnostmi.

Všichni jsme poděkovali a šli do svého pokoje. V pokoji mi sestra dala pět korun, protože jsem ji už patnáct dlužil. Dostával jsem kapesné jen dvacet korun, protože jsem byl nejmladší. Starší brácha dostával padesát, ale většinou s tím taky nevyšel a půjčoval si od sestry.

Bylo to v sedmdesátých letech minulého století. Nevím proč jsem si na zážitek z dětsví vzpomněl, ale myslím si, že může být má vzpomínka pro mnohé zajímavá i dnes.