Mnozí se domnívají, že socialistické revoluce zavinili Marx a Lenin, že nacismus je dílem Hitlera.
Vývoj lidské společnosti je však zcela zákonitý a odehrává se na základě schémat a pravidel, která lze při značném zobecnění popsat i matematicky (některé zákonitosti popsal V. F. D. Pareto).
Lidé jsou si zcela přirozeně nerovni. V přírodě neexistují dva identičtí jedinci. Vrozené schopnosti má každý jiné a ve vztahu k panujícím dominantním podmínkám různě účinné. Ve společnosti jsou vždy úspěšní především ti, kteří jsou k tomu v daných podmínkách předurčeni. Nemyslím fatalisticky, ale statisticky. Jestliže v daném prostředí zrovna panuje poptávka po tvořivosti, úspěšní jsou tvořiví. Kritéria hodnocení úspěšnosti nelze uměle stanovit, vyplývají z morálky a pravidel platných v dané společnosti. Nicméně vždy mají někteří lidé větší předpoklady být úspěšnější, než jiní.
V každé společnosti i zvířecí tlupě se vytváří hierarchie. Společnost v statistickém vyhodnocení vždy řídí příslušníci elit (lidé obdaření v dané situaci výhodnějšími schopnostmi než jiní, obvykle 20% nadprůměrných a tou schopností nemusí být IQ).
Vládnoucí elita se opírá o pravidla, která násilím prosazuje. Vytváří si podmínky, které jí vyhovují. Vládnoucí skupina se uzavírá před příchodem nových elit. Noví jednotlivci i skupiny mohou být schopnější a tím ohrožovat výhody vládnoucí skupiny.
Vývoj společnosti však příliš řídit nelze. Vždy je jen otázkou času, než dojde k významné změně životních podmínek (např. průmyslová revoluce, globalizace) a v důsledku i morálky. Vládci mnohdy přestávají být elitou z hlediska schopností. Ve vývojem poznamenané společnosti se někdy stávají důležitějšími i jiné schopnosti, svůj podíl na poklesu schopností má i majetkové a mocenské dědictví. Přirozeným vývojem vznikají elity, které se nepodílejí na moci, primárně po moci ani netouží. Vládnoucí skupina však své klesající schopnosti kompenzuje zneužíváním moci. Zneužívání moci obvykle plodí pochybná rozhodnutí, poškozuje nevládnoucí elity a v důsledku celou společnost.
Společnost řídí průměrní a loajalita se stává rozhodujícím parametrem úspěchu. Chyb neschopného vedení využijí nové elity k získání moci.
V revolucích jsou elitami manipulovány davy, tedy lidé průměrní a podprůměrní. Prvotní objektivní nespokojenost většiny je však vždy podmínkou. Hnacím motorem všech revolucí je touha mít se lépe.
Změna obvykle přinese davům zlepšení, ale vždy jen na chvíli. Stabilní chod společnosti ji znovu rozvrství a neúspěšní zůstanou neúspěšnými. Pro některé se to změní, ale to jsou příslušníci nových elit. V každé revoluci jde především o změny ve vlastnictví majetku. Majetek je totiž značnou výhodou v dosahování úspěšnosti, často je schopen přetrumfnout i lidské schopnosti.
Střídání elit u moci probíhá mnoha způsoby a v mnoha zemích má zcela odlišnou historii. Vždy se najde nějaký představitel změn, sjednotitel. Každá změna je riziko, a často má i nečekaný výsledek.
Demokracie může vytvářet podmínky pro „mírové“ střídání elit. Střídání u moci však může vyústit ve vzniku politickobyrokratického vládního uskupení, které se uzavře před příchodem nových elit. Základní výhoda demokracie tím mizí a politickobyrokratické uskupení zneužívá svoji moc, a to i když už ztratilo schopnost efektivně vládnout.
