Utopická vize

Množství peněz ve světové ekonomice neustále roste. Celkové množství peněz zvyšují banky i státy. Přesto se všude řeší nedostatek poptávky, spotřeba klesá. Jak je to možné?

Nejprve si připomeňme, že banky půjčují více peněz, než do nich věřitelé vložili. Postupné snižování povinného podílu vkladů na úsporách bankám umožnilo půjčit několikanásobek vkladů. Tím vzniklo mnoho peněz, aniž by vznikly produkty v odpovídající hodnotě. Státy vydávají dluhopisy, které slibují v budoucnu splatit. Na trh tím umísťují obrovské množství peněz, aniž by vznikly produkty odpovídající příslušné hodnotě.

Množství reálných hodnot ve světě jistě přibývá. Množství základních aktiv je konstantní, případně se mění pomalu. Jsou to pozemky a nemovitosti. Lidé vyrábějí stále nové výrobky. Kdyby výroba rostla stejně rychle jako množství peněz, zřejmě by nenastal problém. Ve skutečnosti to vypadá, že výroba rostla rychleji než množství peněz. Je tomu opravdu tak? Mnoho výrobků se spotřebovává, takže už reálně neexistují. Lidé však za ně utratili peníze. Peníze se tedy znovu dostaly do oběhu, nikdo je při spotřebě nezničil. Peněz tedy neubývá, o tom že přibývají jsem psal výše. Výrobní kapacity neustále rostou. Roste produktivita, přibývají i nové továrny. Dnes je největší reálnou ekonomikou (vyrábějící fyzicky existující výrobky), ekonomika čínská. Přesto se mi nechce věřit, že Číňané zvyšují výrobu tak rychle, že banky a státy nedokáží stejně rychle emitovat nové peníze. Ostatně export s Číny se v posledním období propadl o 20% až 30%.

Firmy téměř všude ve světě, poslední dobou, stále omezují výrobu. Reálných produktů tedy přibývá stále méně, pozemky se nemění a nemovitosti už také příliš nepřibývají. Peníze však přibývají tempem, které nemá v poválečné historii obdoby. Přesto někam mizí? Přemýšleli jste někdy, kam ty peníze mizí?

Mohly by mizet v bankách. Dlužníci splácejí své dluhy a nenakupují další výrobky. Banky nepůjčují, protože, ti co by si půjčit mohli, si nepůjčují. A ti, kteří by si půjčit chtěli nejsou schopni dluhy splácet. Může to být efekt „částečných rezerv naruby“. Dlužníci peníze vracejí, peníze tím mizí z oběhu. Banky si odepíší pohledávky za dlužníky a emitované peníze „smažou“. Ty peníze vznikly z virtuality a ve virtualitu se znovu mění.

Mohly by také mizet v zemích, kde předtím nebyly. Tedy ne mizet, ale přeměňovat se na movitý a nemovitý majetek. Budovy, dálnice, elektrárny, mosty, nové ostrovy – to vše roste v arabské poušti a na místě bývalých čínských slumů. Všechny ty domy a dálnice jsou plné výrobků. Podíl služeb a celkový koloběh peněz tam také roste.

Nic jiného, kde by mohly peníze mizet, mne nenapadá.

Chybějící peníze se snaží „vyrobit“ vlády. Přesto jich je jaksi málo. Zdá se, že mizí rychleji, než je vlády stíhají rozhazovat. Výroba se stále omezuje a všeho je pořád dost. Skoro to vypadá, že už nebudeme muset vůbec nic dělat. Všichni budeme žít z důchodů, sociálních podpor, bohatší z úroků a úspor. Vlády budou tisknout peníze a bude jich dost.

Představa je to krásná, ale značně nereálná. Přesto mám pocit, že se blíží vizi, kterou se demokratické státy snaží prosadit. Žádnou jinou jsem nedokázal identifikovat. Politici zřejmě žádnou vizi nemají a tak společnost spontánně směřuje k naplnění zjevně nereálné utopie. Je to celkem logické, protože nic nedělat a spokojeně žít by se líbilo většině. A o tom přece demokracie je.