Podmínkou stabilního uspořádání společnosti je schopnost celku získávat zdroje potřebné k životu všech. Prosperující společnost dokáže vytvářet přebytky, což jí umožňuje investovat do budocnosti. Investice do budoucnosti usnadňují budoucí život.
Upadající společnost nedokáže vytvářet dostatek zdrojů pro přežití všech. Pokud zdroje všem přesto poskytuje, musí si na ně půjčit.
Ekonomický úpadek byl příčinou zániku otrokářství. Náklady na provoz otroků byly větší, než hodnota práce, kterou byli schopni dodávat. Otroci nedokázali svojí prací vyprodukovat dostatek zdrojů pro sebe a „dohledový“ systém. Proto musela přijít změna. Tzv. boj za svobodu by bez uvedených ekonomických nefunkčností nemohl být nikdy úspěšný.
Chci zdůtraznit, že otrokářství mělo své období prosperity, v němž bylo nejvhodnějším společenským uspořádáním. Díky tomuto uspořádání přežilo až do současnosti největší množství lidí. Každé společenské uspořádání má v určitých podmínkách svůj smysl. Současné moralizování „otroctví je špatné“, nelze aplikovat na dávnou minulost. Bez otrokářství by v té době lidská společnost nefungovala natolik efektivně. Ostatně právě proto bylo ve své době otrokářství dominantním a vítězným uspořádáním. Boj za svobodu přestal být utopií teprve v okamžiku ztráty efektivity otrokářství.
Nyní žijeme znovu v podmínkách, které neodpovídají uspořádání společnosti. Pracující nejsou schopni vytvářet dostatek zdrojů pro provoz státu a státem vynucovaných spotřeb. Vládci problém neefektivity řeší rostoucím zadlužováním států. Zadlužování však nic neřeší, pouze maskuje existující problém. Společnost jako celek spotřebovává více zdrojů, než vytváří.
Finanční spekulace krizi pouze maskovaly a státní subvence v tom maskování pokračují. Příčinou krize je neefektivní společnost jako celek. Společnost jako celek spotřebovává více zdrojů, než vytváří.
Vždy když čtu o tom, že krizi způsobily finanční spekulace, přemýšlím o tom, zda jsou autoři takových prohlášení lháři nebo hlupáci.
Situaci zhoršuje i hloupá prvoplánová snaha vlád. Různými formami daní (včetně tzv. sociálního zdravotního pojištění) zvyšují náklady lidské práce. Výsledkem je, že zájem o nákup práce v postdemokratických zemích neustále klesá a klesat bude.
Výrobci raději investují do robotizované výroby nebo práci nakupují tam, kde ji nakoupí levněji. Z tohoto pohledu má ČR vzhledem k západním sousedům výhodu, práce se stěhuje také ze západu k nám. Představy o poklesu nezaměstnanosti v důsledku jakéhosi „zázračného oživení“ nemají žádné racionální jádro. Nezaměstnost v Evropě nemůže být bez systémových změn už nikdy nižší. Mnohem pravděpodobnější je další úbytek pracovních míst. V současné situaci přežívají ti nejefektivnější s nejvyšší produktivitou. Např. „Staré“ automobilky jsou poráženy „novými“ s vyšším podílem automatizace a robotizace. Zaměstnávat lidi v Evropě se nevyplatí, proto se výrobci, kteří chtějí dále fungovat, snaží podíl lidské práce na svých produktech minimalizovat (případně práci nakoupí v zahraničí).
Když nejsou obyvatelé státu vyprodukovat zdroje na jeho provoz, je jen otázkou času, kdy přestane být stát funkční.
Stát i jeho služby musí být nastaveny tak, aby spotřebovávaly méně zdrojů, než jsou lidé schopni vyprodukovat. Je to tisíciletími ověřený recept na prosperitu. Státy, které delší dobu prosperovat nedokáží, se zhroutí revolucí nebo jsou vojensky či ekonomicky porobeny státy prosperujícími
