Požadavky lidí na spotřebu jsou téměř neomezené. Před rokem 1989 spotřebu reguloval stát pomocí plánů. Vzhledem k nízké produktivitě byla regulace nutná. Vzniku zahraničních dluhů bránila přísná regulace dovozu. Nákup zboží z dovozu byl podmíněn adekvátním vývozem. Důsledkem byl nedostatek zboží, nízké investice a dluhy nezatížená budoucnost.
Dnes je spotřeba omezena, množstvím peněz, které mají lidé k dispozici. Lidé získávají peníze prací, pomocí půjček a z různých forem důchodů. Růst produktivity však příslušné spotřebě neodpovídá. Produktivita státu je dnes nižší než tehdy. Státní správa vytváří umělou zaměstnanost. I když jsou firmy produktivnější, mají často problém svoji produkci prodat. Možnosti dovozu jsou téměř neomezené.
Některé státy (např. USA) se snaží spotřebu zvýšit „tištěním“ peněz. „Kvantitativní uvolňování“ však spotřebu ovlivní jen částečně. Pozitivní dopad na ekonomiku je zcela sporný. Roste totiž podíl spotřeby dovážených produktů. Peníze tedy skončí u prodejců a výrobců. Firmy vyrábějící v Číně a jiných asijských zemích utržené peníze používají na další investice v příslušných zemích. Peníze získávají i zaměstnanci v zahraničí. Proto roste spotřeba a životní úroveň v Číně a podobných zemích. Peníze „nalévané“ do skomírajících ekonomik v důsledku skončí v investicích do nových mrakodrapů v Asii, do tisíců kilometrů nových dálnic a vysokorychlostních železnic. Číňané za ně nakupují desítky milionů nových aut.
Evropské automobilky šikovně využili dotace, v podobě šrotovného, na zvýšení svých investic v Číně.
Naše vyšší životní úroveň je možná jen díky tomu, že nám někdo půjčuje a že si můžeme „tisknout“ peníze. Za takto utržené peníze nakupujeme převážně zahraniční produkty. Peníze „navíc“ tedy v ekonomice nezůstávají, ale vyvolávají inflační tlaky v Číně a zvyšují ceny surovin a zdrojů surovin, které za ně Číňané nakupují po celém světě.
Normální je spotřebovávat jen tolik, kolik skutečně ekonomika vyprodukuje. Naše finanční perpetum mobile je pouze zdánlivé. Dluhy už jsou v mnoha zemích saturovány – lidem a státům už nikdo nic nepůjčí.
Dluhy a monetární „kejkle“ jsou dnes už jedinou možností, která umožňuje financovat současný neefektivní a přebujelý stát.
Pozemky a nemovitosti slouží jako zástava pro dluhy, jsou tedy v podstatě krytím peněz. Rozsah nemovitostí se zvyšuje, množství pozemků je limitní. „Tisknout“ peníze je řešením jen pokud, je dostek zboží a reálných hodnot, které za ně lze získat. Je až, s podivem, kolik lidí v celém světě je ochotno získávat peníze prací, když vědí, že si je v USA bezpracně „natisknou“. Obávám se, že si to už dlouho nenechají líbit.
Potom nastane „okamžik pravdy“ a budeme nuceni přizpůsobit životní úroveň realitě ekonomické výkonnosti. Jenže to se lidem nelíbí. Spotřební nelibost byla jednou z hlavních příčin pádu bývalého režimu. Reálná výkonnost toho současného není o mnoho vyšší. Spotřeba je však zatím vyšší výrazně.
Berme to však optimisticky. Užili jsme si. Dluhy už asi nezaplatíme a k zabavení toho už moc není. Ve vlastnictví státu a českých občanů už je údajně jen 30% hodnoty všech zdrojů v ČR. Většina ekonomiky je v zahraničních rukou. Jestli to patří Němcům nebo Číňanům je možná úplně jedno.
