Stát ke své existenci potřebuje zdroje. Potřebné zdroje vytvářejí pouze lidé, kteří vyprodukují více, než spotřebují. Nejsou to státní zaměstnanci, nejsou to vládci či politici. Zdroje potřebné pro fungování státu mohou vytvářet pouze lidé, kteří produkují obchodovatelné produkty. Tedy produkty, za které někdo zcela reálně zaplatí. Stát musí umět produktivním lidem sebrat alespoň část jejich nadprodukce.
Dnes jsou nejrozšířenější metodou daně. Práce státních zaměstnanců není méně hodnotná, ale žádné nové využitelné zdroje nepřináší. Její náklady jsou hrazeny ze zdrojů odebraných lidem produkujícím obchodovatelné produkty. Pro jistotu zde uvedu, že finančním zdrojem pro stát jsou i úvěry a rozprodej státního majetku, případně zisky státních firem. Rozumný panovník, však takové zdroje používá pouze v případě kritické situace (válka, živelná pohroma). Objem majetku státu (včetně rezerv a úspor) vytváří prostor pro stabilitu a další rozvoj.
Stát je tedy závislý na skupině nadproduktivních obyvatel a svých schopnostech odebrat jim část produkce. V demokraciích o státu rozhodují politické strany, které legitimitu své moci opírají o vítězství ve volbách. V současných demokraciích je používáno všeobecné volební právo, čímž vzniká rozpor. O směrování státu rozhodují i lidé, kteří jsou na něm zcela závislí. Pokud je produktivita práce nízká a nadproduktivních lidí je většina, je rozpor zanedbatelný.
Dnes je už produktivita práce na takové úrovni, že lidí závislých na státu je už více než polovina (včetně politiků a státních zaměstnanců). Politická polarizace společnosti se proto vyhrocuje. Všechny politické strany (levicové i pravicové) hájí především své zájmy, potřebují udržet stát v chodu. Je jediným zdrojem jejich oficiálních i neoficiálních příjmů. Jiné zdroje nemají. Všechny sponzorské dary stejně pocházejí ze zisků ze státních zakázek (budoucích, či minulých).
Úspěch a moc zejména levicových politických stran vyplývá z rostoucího množství obyvatel závislých na pomoci státu. Existence těchto lidí je však pro všechny ostatní zcela zbytečná, vytváří jen náklady, které musejí hradit.
Situace je však již velice těžko udržitelná. Nadproduktivní už nejsou schopni poskytovat dostatek zdrojů pro všechny, kteří jsou na státu závislí. Omezení státní péče však naruší tzv. sociální smír. Na státu závislí lidé jsou armádou levice. Pravicové strany nemají čím vyhrožovat. Jsou také závislé na státu a jen se snaží tlumit útlak nadproduktivních. Systémově však nevyřeší nic. Proto se rozdíly mezi politickými stranami stírají. V podstatě mezi sebou soutěží levicové a levicovější politické strany o to, kdo umí lépe maskovat své příživnictví, a kdo dokáže více demagogicky lhát.
Sociální systém (daně+povinná pojištění) učinil práci v příslušných státech natolik nákladnou, že z nich kvapem mizí. Naivní politici a ekonomové se zcela mylně domnívají, že se zrušená pracovní místa někdy vrátí. Není k tomu však naprosto žádný důvod. Na světě je přebytek pracovní síly, která je minimálně stejně kvalitní a není zatížena nesmyslnými a zbytečnými náklady, které na ni uvalují sociálně demokratické státy.
Nadproduktivní si postupně začínají uvědomovat, že takový stát nechtějí. V podstatě takový stát k ničemu nepotřebují, jeho jedinou funkcí zůstává udržení sociálního smíru, tedy ochrana soukromého majetku, vše ostatní lze snadno kdekoliv koupit výrazně levněji. Míra zdanění už dosáhla makroekonomické meze, při které se už v mnoha oborech nevyplatí vůbec produkovat. Proto v některých zemích mizí celá odvětví průmyslu, proto z nich mizí kapitál i pracovní místa. Přesouvají se tam, kde není socialismus (ekonomický růst Číny zcela jednoznačně vyplývá ze zrušení socialismu na konci devadesátých let).
V důsledku úbytku produkce se příjmové stránky státních rozpočtů ještě více zhoršují. Nezachránilo to ani další zvyšování daní (ani snižování, neboť je vzhledem k sociálnímu a zdravotnímu pojištění nepodstatné). Konkurenceschopnost více zdaněných ekonomik ještě více klesá a mizí další kapitál a další pracovní místa. Demokratický socialismus jednoduše krachuje, stejně jako zkrachoval ten totalitní. Záchrana je naprosto nemožná, ani ekonomické perpetum mobile nemůže fungovat. Domnívám se, že to začíná být jasné i politikům i ekonomům. Zcela logicky to však nepřiznají, protože chtějí brát, dokud to jde.
Konec socialismu zřejmě nebude tak jednoduchý jako konec také kdysi nezpochbnitelné vedoucí úlohy komunistické strany. Změna z roku 1989 postihla něco přes milion komunistů, konec socialismu může být nepříjemný pro pět milionů lidí. Sametová změna navíc mnohým komunistům umožnila pokračovat v budování socialismu, zpestřeném o vzájemné demokratické škádlení v dresech různých politických stran. Socialismus byl navíc zachován, jen bylo umožněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Socialismus je řešením, které pro okamžitý blahobyt pro všechny systematicky ničí ekonomiku, až ji zcela zruinuje. Nejdříve utratil nakradené (1948-89), následně si na rozhazování půjčoval.
V každé zemi bude krize pokračovat tak dlouho, dokud v ní nebude socialismus zrušen. Plky o finančních trzích jsou diskusí o správné funkci otáčkoměru, který indikuje poruchu motoru. Rozbitý motor však neřeší nikdo.
Jen prosperující stát je schopen vytvořit dostatek zdrojů pro poskytování pomoci slabším. Pomoc slabším je luxus, který si nemůže každý stát dovolit. Socialismus je krátkodobým řešením, které pro okamžitý blahobyt pro všechny systematicky ničí ekonomiku, až ji zcela zruinuje.
