Sociální systém – část.1. – starobní důchody

Dnes je v ČR a v dalších zemích vnímán státní sociální systém jako naprostá samozřejmost. Pohledem do historie však snadno zjistíme, že zatím všechny státní sociální systémy skončily krachem, často spojeným i s pádem vládnoucího systému.

Koncepce sociálna vycházejí z ušlechtilých humanistických myšlenek. K jejich uskutečnění jsou však zapotřebí zcela reálné ekonomické zdroje. Všechny státní sociální systémy, které zkrachovaly, zkrachovaly proto, protože ekonomická realita nedokázala vytvořit dostatek zdrojů, pro uspokojení zákonných sociálních nároků.  

Na celém světě fungovala sociální péče na úrovni rodin až do poloviny dvacátého století. Ve většině zemí světa si lidé poskytují sociální péči v rámci svých rodin dodnes. Sociální systémy určené výhradně pro státní zaměstnance (včetně vojáků) existovaly i dříve. Současný rozsah státem řízené sociální péče existuje v západních zemích přibližně 40 let. U nás byl rozsáhlejší sociální systém zaveden komunisty v padesátých letech minulého století.

Sociální systém jsem z hlediska účelu rozdělil do 6 služeb:

1. 
   starobní důchodový systém
2. 
   invalidní důchodový systém
3. 
   právo na bezplatnou zdravotní péči
4. 
   podpora v nezaměstnanosti
5. 
   právo na životní minimum
6. 
   populační dotace

Postupně vysvětlím jednotlivé sociální služby. Rekapituluji jejich stav a očekávaný osud.

Většina obyvatel venkova používala pro péči o „staré“ tzv. „výměnek“. „Mladí“ poskytovali zdroje svým starým rodičům. Úroveň a rozsah této péče vyplývala z úrovně výchovy dětí a produkčních možností příslušného hospodářství. S rozvojem průmyslu však spontánně vzniklo spoření. Lidé si odkládali část svého výdělku na stáří. Stát garantoval důchody svým zaměstnancům, ti byli tzv. „pod penzí“. Lidé, kteří si nedokázali naspořit nebo nevychovali děti, které by se o ně ve stáří postarali byli odkázáni na žebrání a různé formy charity. Takoví lidé byli většinou vnímáni jako nežádoucí společenský odpad. V té době byla rodina skutečným základem státu.

1.Důchodový systém byl v některých zemích poprvé zaveden na konci devatenáctého století. V zásadě existují dvě možnosti financování starobních důchodů:

A.průběžný – Pracující platí důchody důchodcům ze své aktuální mzdy.

B.kapitálový – Pracující si spoří na důchod, následně jsou zhodnocené úspory vypláceny formou důchodu.

Nevýhodou průběžného systému je závislost prostředků na důchody na aktuálním stavu příjmů pracujících. V případě většího nárůstu nezaměstnanosti nebo zhoršení poměru mezi počtem důchodců a pracujících chybí v systému peníze. Důchody se tedy musí omezit, jinak systém zkrachuje. Výhodou průběžného systému je, že odolává inflačním tlakům (automaticky se přizpůsobuje) a není ohrožen propady na finančních trzích.

Nevýhodou kapitálového systému důchodového pojištění je riziko spojené s hodnotou naspořených prostředků. Hlubší hospodářská krize naspořené prostředky znehodnocuje, v některých případech jejich hodnota klesne i na nulu. Výhodou však je nezávislost na stavu pracovního trhu.

Starobní důchodový systém je narozdíl od dalších sociálních služeb v částečné korelaci s aktivitou příjemců v aktivním věku. Výše důchodů se stanovuje na základě předchozích důchodových plateb (tzv. sociálního pojištění) příslušného důchodce. Příslušné proporce jsou však postupně stále více deformovány a závislost na předešlé aktivitě důchodce se vytrácí.

Současný důchodový systém funguje ve většině zemí od padesátých let minulého století. Předtím takové systémy fungovaly také, ale vždy zkrachovaly, ten současný funguje nejdéle.

Mnoho kapitálových důchodových fondů je dnes na pokraji krachu, většina úspor byla znehodnocena vývojem na kapitálových trzích. Průběžný systém v podmínkách rostoucí nezaměstnanosti a rostoucího počtu důchodců brzy ztratí schopnost plnit závazky vůči důchodcům také. Přesto má důchodový systém šanci v redukované formě "přežít".