Podle OECD zanikne do konce příštího roku ve vyspělých zemích 30 milionů pracovních míst. Svádějí to na krizi a většinou očekávají, že se později pracovní místa obnoví. To je však ničím nepodložená iluze.
Náklady na lidskou práci jsou v některých zemích vyšší, než tržní cena produktů, které jsou příslušnou prací vytvářeny. Zcela přirozenou reakcí trhu jsou krachy firem, které nedokáží unést ztráty vyplývající z vysokých nákladů. Práci, kterou se dnes nevyplatí kupovat, lze výhodněji nakoupit v zemích, kde je práce levnější a není zdražována daněmi a státním monopolem na povinné důchodové a zdravotní pojištění. Pracující v některých zemích (např. EU) nemohou svoji práci svobodně prodávat. Stát všem pracujícím přikazuje povinnost platit zdravotní a sociální pojištění. Navíc je téměř všechna práce zdaněna. Pracující v tzv. vyspělých zemích jsou proto při prodeji své práce v nevýhodě, vzhledem k občanům žijícím v jiných státech (nepracující jsou ve vyspělých státech naopak ve výhodě, příjem jim garantuje stát). Důsledkem je, že o práci lidí ve „vyspělých ekonomikách“ klesá zájem. Většina nezaměstnaných dnes nabízí na trhu neprodejné zboží. Bez změny systému bude neprodejné práce stále přibývat. Není žádný důvod, aby kdokoliv takto předraženou práci nakupoval.
Pokud však dojde k ekonomickému „oživení“ lze těžko předpokládat, že by firmy znovu začaly nakupovat předraženou práci. Případný růst poptávky uspokojí výrobci rozšířením výrob v zemích, kde je to pro ně nejvýhodnější. Výrobce, který takovou možnost nemá, nebo ji nezvolí, nebude schopen konkurovat. Většina pracovních míst, které nyní „mizí“ už v dané lokalitě nikdo neobnoví. Pokud pracovní místa vzniknou znovu, vzniknou v úplně jiných státech.
V globalizované ekonomice je existující státní zdravotní a sociální systém vážným ekonomickým handicapem. Ekonomická zátěž sociálním, zdravotním a daňovým systémem má v sobě navíc kladnou zpětnou vazbu: Čím více lidí přichází díky nekonkurenceschopnosti o práci, tím více tito lidé ekonomicky zatěžují zbývající pracující. Práce zbývajících pracujících je obvykle ještě více zdaněna (nikde jinde vlády peníze nezískají) a jejich konkurenceschopnost dále klesá.
Představa, že na globalizovaném trhu bude někdo kupovat drahé výrobky, v jejichž výrobních nákladech jsou zahrnuty náklady na sociální a zdravotní péči, náklady na přebyrokratizovaný demokratický systém a náklady minulých dluhů je naprosto nesmyslná. Tedy v případě, že lze levněji nakoupit i stejně kvalitní výrobky, jejichž cena vyplývá pouze z nákladů na materiál a práci (včetně investic do technologií) a z příslušného zisku.
