Reforma veřejných financí – koncept pro 21.století

Současná krize (i ty minulé) vyplývají ze špatné koncepce veřejných financí. Mediální masáž slepě papouškuje prvoplánové hypotézy o tom, že krizi zapříčinily špatné úvěry. Všechny úvěry i ty špatné přitom sloužily jen k tomu, aby poskytly zdroje, těm, kteří si na ně vlastní aktivitou nedokázali vydělat.

Ekonomiky, v nichž nyní eskaluje krize byly „nemocné“ už dávno. Čerpání všech možných úvěrů umožňovalo problémy neřešit a odkládat jejich dopad v čase. Jediným přímým důsledkem špatných úvěrů bylo to, že někteří věřitelé přišli o své investice. Nepřímým důsledkem však je ztráta důvěry investorů, kteří teď půjčují s větší rozvahou. Spotřeba stimulovaná dluhem je nyní stimulovaná méně.

Hlavní problém současných ekonomik je celý systém veřejných financí. Progresivně je zdaňována ekonomická aktivita. To vyvolává vyšší výrobní náklady. Výsledkem je stěhování kapitálu a tedy i práce do zemí, kde jsou výrobní náklady nižší. V dotčených zemích klesala výroba a rostla spotřeba. Rostla spotřeba produktů z dovozu. Zdanění ekonomické aktivity však nepokrývá spotřebu státu a jim řízených sociálních a zdravotních systémů. Výnosy ekonomické aktivity nepřinášejí dostatek zdrojů ani produktivním, a ti si na spotřebu také půjčovali.

Současné zásahy státu (šrotovné apod.) problém zase jen maskují a odsouvají. Když banky lidem nepůjčí, případně si lidé půjčit nechtějí, stát si půjčí za ně a některým ty půjčené peníze rozdá. Dluhy tedy jen vzrostou, ale nic se nezmění. V okamžiku, kdy už ani státu nikdo nepůjčí, pobídky skončí a propad spotřeby bude ještě drastičtější.  

Neexistuje žádný koncept, který by řešil splacení těchto dluhů. Možná se čeká na zázrak, který zvedne výkonnost ekonomik tak, aby byly dluhy schopny splatit. Na zázraky však nevěřím, spíš bych očekával okradení věřitelů. Krize nutně způsobí krachy nejméně efektivních výrob. Problém je, že nejefektivnější firmy vyrábějí v zemích, které problémy s dluhy nemají. Ekonomické oživení se tedy bude konat úplně jinde a problémy zůstanou a budou se dále prohlubovat (větší náklady státu způsobí větší zdanění práce, to sníží konkurenceschopnost->nezaměstnanost->vyšší náklady státu=začarovaný kruh)

Pokud má například zaměstnanec v Číně čistou mzdu nižší než 18.000,-Kč je mzdový náklad pro jeho zaměstnavatele 18.000,-Kč. Když bude stejný zaměstnanec pracovat v ČR bude mzdový náklad zaměstnavatele cca 27.000,-Kč, a to je podstatný rozdíl. Je zbytečné plácat o lidských právech, ekonomická realita je neúprosná a způsobuje nám problém (nikoliv Číňanům).

Zde je můj návrh řešení:

Daňový systém se opírá o dva typy daní. Daně ze spotřeby a daně z majetku.Zdanění ekonomické aktivity je nulové. Tedy žádná daň ze zisku, žádná daň ze mzdy, žádné sociální a zdravotní pojištění. Sociální ochrana obyvatel zůstává zachována. Prostředky na důchody, sociální podpory a základní zdravotnictví musí být získávány ze spotřebních a majetkových daní.

Takový systém je i solidární a více spravedlivý. Stát garantuje majetková práva, za což musí vlastníci platit. Majetková daň musí být taková, aby byla vyšší než výnosy s pasivně drženého majetku. Pokud tedy nechtějí vlastníci „chudnout“ musí být ekonomicky aktivní. Jedinou výjimkou může být investice do státu – tedy osvobození státních dluhopisů od této daně.

Daň ze spotřeby nejvíce dopadá na ty, kteří nejvíce utrácejí. Automaticky pomáhá těm, kteří mají malou spotřebu. Přirozeně zvýhodňuje zemědělce a místní produkci. Daň ze spotřeby umožňuje získat zdroje i ze zdaňení dovozů (i z té zatracené Číny). Vzhledem na dopravní náklady se do takové ekonomiky vrátí konkurenceschopnost. Pokud namítnete, že se sníží spotřeba, máte pravdu. Ta se však sníží tak, jak tak. Spotřeba na dluh nic neřeší, naopak mnohdy je zdrojem zisků pro zahraniční subjekty. Ve spotřebitelské zemi však zůstávají jen dluhy.

Daňové proporce jsou jen otázkou exaktních výpočtů a stanovení základní míry sociální ochrany a standardu garantované zdravotní péče. Všechna nadstandardní  zajištění občanů mohou být zcela volně ponechána svobodnému trhu.

Majetkové zdanění vychází z majetkových přiznání. Všechen nepřiznaný majetek je automaticky považován za nepoctivě získaný a je bez náhrady zabaven. Pro majetkovou daň je stanovena minimální hodnota majetku. Majetky pod touto hodnotou nejsou zdaněny. To vytváří prostor pro soukromou akumulaci, tedy důchodový nadstandard. Na druhou stranu však získávají vlastníci majetku maximální svobodu při zhodnocování majetku. Pracovní trh je zcela svobodný a založený na dobrovolných smluvních vztazích, bez jakékoliv státní regulace. Jediným kritériem je důsledné dodržování uzavřených dohod. Zaměstnanci však mají ochranu v sociální síti.

Spotřební daně mohou mít vnitřní strukturu. Některé základní životní potřeby mohou být zdaněny méně, přičemž je toto zdanění limitováno cenou (např. pečivo do 5Kč za kus). Produkty, které zvyšují náklady státu mohou být zdaněny více (např. drogy, auta). Dovážené produkty mohou být zdaněny dvakrát – při dovozu a při prodeji.

Uvedený systém nevyžaduje neustálý růst spotřeby, je nejvýhodnější pro ty nejaktivnější, kteří vytvářejí hodnoty (neinvestovaný majetek ztrácí pomocí daní na hodnotě). Systém je tedy i ekologický a úsporný, zvýhodňuje efektivní chování a využití místních zdrojů. Přitom může vytvářet dostatek zdrojů pro sociální ochranu těch méně úspěšných.