Pro koho jsou užitečné rozpočtové škrty a vyšší daně?

Vláda zvýší daně a omezí výdaje. Údajně, abychom se více nezadlužovali. Co bude výsledkem?

Snížení výdajů sníží i poptávku po zboží a službách. Následovat bude nižší poptávka po práci. Příjmy státu pocházejí ze zdanění práce, zboží a služeb. Daňový výběr tedy klesne. I když vláda zvýší daně, velikost trhu se nezmění, změní se pouze jeho struktura.

Vyšší zdanění zvýší ceny produktů. Příjmy lidí nevzrostou, proto nakoupí méně a klesne jim životní úroveň.

Vlády snižují lidem životní úroveň, protože jim zdánlivě nic jiného nezbývá. Stále vyšší úroky z rostoucích dluhů dusí státní rozpočty. Další zadlužování je stále dražší (vyšší úroky) a hrozí riziko neschopnosti dluhy splatit.

Teoretický předpoklad, že budeme více pracovat a méně utrácet, může fungovat pouze v případě, že budeme výrazně více vyvážet než dovážet. Abychom mohli více exportovat, než dovezeme, musí někdo jiný více importovat než vyvážet. Kdo to asi bude?  Existuje nějaký takový stát? Nutno dodat, že musí mít peníze nebo možnost si je půjčit.

Takovým státem bylo Řecko, je Španělsko, Itálie a další. Všechny tyto státy svým zadlužováním umožnili exportovat Německu i nám své přebytky. Brzy však i oni nebudou schopni splácet dluhy a přestanou se zadlužovat. ECB jim „natiskne“ peníze (formou odkoupení dluhopisů) pouze na úhradu dluhů. V Evropě tedy prostor pro náš zvýšený export asi nebude. Co budou všechny země dělat s těmi přebytky. Komu je vyvezou? (vyvezeme?).

Možná nás zase zachrání USA. FED „natiskne“ peníze a za ně si v USA nakoupí naše přebytky. Dělají to tak už desítky let. Teď jim to však přestává fungovat, protože neumějí dostat peníze na trh.

Peníze emitují na trh banky pomocí úvěrů lidem, firmám a vládě. Všichni už jsou příliš zadlužení a další úvěry a úroky (odměna za emitování peněz) nejsou schopni splácet. I když poskytuje FED bankám peníze prakticky za nulový úrok, nemají je banky komu půjčit. Další problém je, že Čína už neví co s penězi, které USA pořád tisknou má dělat.

Ve zkratce lze napsat, že současná vláda chce řešit tzv. krizi tím, že nás přinutí více pracovat a méně utrácet. Své přebytky vyvezeme do USA nebo někam, kde natisknou peníze a někomu je půjčí, aby nám za přebytky zaplatil.

Vyvstává otázka: Proč si ty peníze nenatiskneme sami? Údajně to nejde, protože by to vyvolalo inflaci. To je však propagandou živený omyl. Inflace vyplývá z převisu poptávky. Pokud by se natisklo přesně tolik peněz, kolik je „přebytků“ nenastal by žádný převis poptávky a inflace by se nekonala.

Problém není v „tisknutí“ peněz, ale v jejich distribuci. Peníze se dostávají na trh pouze prostřednictvím bankovních úvěrů. Po splacení úvěrů peníze zase zmizí, stejně jako vznikly. Jediné řešení by bylo peníze „natisknout“ a jednoduše je rozdat. To však politikům připadá šílené a banky by to připravilo o příjmy z úroků. Přitom by rozdání peněz mnohé zcela reálně řešilo.

V atmosféře tzv. krize je zcela  opomíjena skutečnost, že je všeho dostatek. Ekonomika produkuje dostatek potravin, spotřebního zboží, domů a bytů, všeho co člověk reálně potřebuje. Firmy jsou schopny bez problémů produkovat mnohem více. Přebytek produktů a pracovní síly neustále narůstá. Problém je pouze s penězi a jejich distribucí mezi lidi. Lidi, státy a firmy nemají peníze. Lidi nemohou prodat práci, firmy nemohou prodat služby a zboží. Problémem je nedostatek prostředků umožňujících provést směnu práce, služeb a zboží.

Není to porucha trhu. Je to zákonitý důsledek jeho vývoje. Z hlediska výroby a trhu není valného rozdílu mezi strojem a člověkem. Pokud stroj nebo člověk nepřináší zisk, nevyplatí se je majitelům provozovat. Stroj lze vypnout nebo sešrotovat. Nezaměstnané musí živit ostatní pracující (systém státního přerozdělování je tak nastaven), čímž rostou celkové náklady na práci. Většinu práce lze koupit na globálním trhu. Z hlediska trhu je stát zásobárnou pracovní síly. Trh se snaží zcela zákonitě vyrovnat náklady na pracovní sílu. Náklady státu jsou nákladem „zásobárny“ pracovní síly, které jsou v důsledku součástí nákladů práce. Proto vzniká i tlak na globální vyrovnání nákladů států.

Globální kapitál prostřednictvím trhu vyvolává na státy s vyšší životní úrovní tlak, aby své náklady přizpůsobili úrovni nákladů v rozvojových zemích. Přesuny (úbytek) peněz tlačí na lidi v těchto státech, aby svou životní úroveň snížili na úroveň rozvojových zemí.

Levicové a pravicové vlády tzv. demokratických států se globálnímu tržnímu tlaku přizpůsobují a snížení životní úrovně realizují. Ekonomové nutnost snížení životní úrovně zdůvodňují krizí a lidé tomu věří.

Ve skutečnosti žádná nutnost snížení životní úrovně neexistuje. Všechno co lidé potřebují ke spokojenému životu dokáží v dostatečném množství vyrobit a vyrábějí. Jediný problém je, že při tom vzniká menší zisk než by mohl.

Pokud se vlády nevymaní z područí finančního systému, který tlačí na maximalizaci zisků, bude životní úroveň v Evropě klesat až na úroveň rozvojových zemí.

Politické strany i lidé se vyčerpávají ve sporech o to, která skupina obyvatel si více „utáhne opasek“ v zájmu zisků globálního finančního systému, který uctívají jako nejvyššího boha. V dlouhodobém horizontu klesne životní úroveň všem, kromě těch, co žijí z kapitálových výnosů. Propaganda šíří iluzi, že se bez globálního finančního systému zhroutí svět. Zatím tomu většina lidí tomu věří.

Dokud se lidé finanční nadvlády zprostředkované politiky a bankami nezbaví budou se mít stále hůř. Vše co ušetří, se přemění v zisky těch, kteří drží majetek desítky či stovky let.

Pozn.: V českých podmínkách se navíc ještě část rozkrade.