Často se píše a mluví o tom, kdo má na co právo. Zcela se však zapomíná, jak všechna práva vznikají a jak vznikala.
Každý tvor, tedy i člověk se snaží přežít. K přežití potřebuje zdroje. Zdroje přirozeně získává vlastním úsilím. Zdroje jsou získávány z prostředí, tedy z nějaké plochy Země. Mnoho tvorů si vytváří nárok na určité území. Své teritotrium si střeží a své konkurenty na ně nepustí. Boj o teritorium je společně s bojem o samici a vedení tlupy nejčastějším konfliktem mezi tvory stejného druhu.
Většina primátů, ke kterým patří i člověk žije v tlupách a tlupa ovládá své teritorium. Velikost ovládaného teritoria většinou nevyplývá z potřeb obživy, ale ze schopností teritorium uhájit. Zaplnění příslušného území žijícími jedinci je až následné. Množství žijících jedinců je v podstatě limitováno dostupností zdrojů.
Na počátku vzniku tlupy byl konflikt dvou jedinců. Tlupa vzniká uznáním porážky poraženým. Poražený se podřizuje vůli vítěze a ten ho nechává žít. Následně konají jedinci ve shodě a tím získávají výhodu nad ostatními jedinci. Ti se buď podřizuj, nebo bojují. Ve výsledku vzniká v každé tlupě hierarchie, ve které se většina jedinců podřizuje vůli vůdců. Vítězové (vůdci) dávají podřízeným právo na nezabití, toto právo získávají podřízení výměnou za zřeknutí se boje s vůdcem. Právo na život tedy vyplývalo z uznání porážky.
Schopnost hájit své teritorium a zvětšovat ho je určujícím faktorem pro rozrůstání příslušné tlupy. Při troše abstrakce mohu napsat, že tlupou ovládané teritorium je jejím majetkem. Tlupa svého nároku na majetek dosahuje výkonem násilí, či jeho hrozbou ve vztahu k ostatním tlupám. Každý jedinec příslušné tlupy má tedy nárok na užití území (majetku), je to vlastně jeho právo. Je to sdílené právo všech členů tlupy, a vyplývá z potenciálu násilí a projevů násilí tlupy vůči okolí. Tlupa získává a udržuje teritorium (majetek) vítězným bojem.
Lidské civilizace vznikly ze zvířecích tlup. Buď jejich rozrůstáním, nebo spojováním. Základem každé civilizace byla ochrana a rozšiřování ovládaného teritoria. Velikost ovládaného teritoria je vždy limitována existujícími schopnostmi a silou. K udržení existence tlupy (civilizace) je nutná vzájemná komunikace jejich členů. S rostoucí velikostí společenství je vzájemná komunikace stále složitější a stává se limitujícím faktorem stejně jako schopnosti a síla.
S vývojem lidské společnosti se práva neustále rozvíjela. Rozvíjely se i formy majetku. Podstata však zůstává stejná. Majetek je potenciálním zdrojem. Vlastnictví majetku je konkurenční výhodou v boji o přežití. Technologický vývoj přinesl pozemkové knihy, peníze a datové sklady. Podstata majetkových práv zůstává stejná. Narušení majetkových práv je bráněno hrozbou síly a uplatňováním síly. Všechna ostatní práva byla od majetkových práv odvozena.
V historii lidstva došlo mnohokrát k prolomení majetkových práv. Vlastníci majetku nedokázali svá práva obhájit a o majetek přišli. Majetku se násilím zmocnili jiní vlastníci a nemajetní.
Majetek je základním zdrojem obživy. S trochou zjednodušení lze napsat, že vlastník určitého minimálního majetku je z něj schopen zcela samostatně získávat zdroje ke svému přežití, většinou jich dokáže produkovat i více. Vlastníci potřebují nemajetné pouze tehdy, když chtějí zvýšit svoji schopnost získávání majetku nebo z něj chtějí žít bezpracně.
V minulém století projevili významně svoji sílu nemajetní. Odmítli respektovat existující majetková práva. V některých zemích se majetku zmocnili. V jiných uzavřeli dohodu s vlastníky. Dohodu, podle které mají vlastníci povinnost poskytovat část zdrojů získávaných ze svého majeku nemajetným. Vybojovali tím právo na život, tedy ve smyslu práva na prostředky k životu (sociální práva, právo na zdravotní péči). Právo na život se tedy opřelo o dohodu nevlastníků s vlastníky.
Práva na majetek i na garantované životní podmínky se staly rovnocenými. Podstata majeku zůstává stejná. Stále je výhodou, která v důsledku umožňuje zcela nezávislé přežití. Vlastníci v podstatě nevlastníky nepotřebují, jsou schopni přežít i bez nich. Nevlastníci však k přežití nutně potřebují, aby se podíleli na využití majetku. Právo na garantované životní podmínky také umožňuje přežití. Je to v podstatě také právo na majetek, na podíl z majetku. Nevlastníci tedy vlastníky také nepotřebují, ale potřebují jejich majetek.
Majetek se už dávno nezískává pouze brutálním bojem (válečným a revolučním dobýváním). Stále více majetku je získáváno prací. Buď přímo vlastní vysoce produktivní prací, nebo nepřímo, organizací práce jiných. V podstatě je to boj odehrávající se na trhu firem a práce. Majetek akumuluje ten, kdo dokáže produkovat více, než sám spotřebuje.
Akumulace majetku je však v podmínkách západní společnosti stále komplikovanější (u nás to šlo donedávna snadno, dnes to jde snadno v Číně). Vlastníci zde proto tlumí své aktivity, přestávají používat svůj majetek v rámci dělby práce. Začínají z něj získávat zdroje pouze pro sebe a neobchodují. Aktivnější přesouvají své podnikání do jiných zemí. Lidé v důsledku přicházejí o práci, u nevlastníků jediný zdroj obživy.
Zdanění aktivity přestává poskytovat dostatek zdrojů pro provoz státu včetně výkonu práv na prostředky k životu pro každého. Stát si od vlastníků půjčuje a mnozí z nich raději žijí raději z úroků než z podnikání. V důsledku se ekonomická aktivita dále tlumí. Hrozí riziko, že budou chybět zdroje pro realizaci sociálních práv a placení úroků (majetkové právo). Budou chybět zdroje na provoz státu a v důsledku i na prosazování státem garantovaných práv. Práva, která se neopírají o reálnou sílu, zanikají.
Síla však zůstává, kdo ovládá sílu, prosazuje právo.
