Politický systém pro 21.st.

Už jsem mnohokrát analyzoval různé aspekty chování lidí v lidském společenství. Mnozí čtenáři mi často kladou v diskusích i přímo otázku: „Jak by to tedy mělo být?“ Zde je odpověď:

I.Úvod

Na počátku existence lidí byl neustálý konflikt. Lidé stejně jako ostatní živí tvorové soutěžili o zdroje. V okamžiku, kdy jeden subjekt přestává bojovat a uzná právo druhého subjektu na nějaký zdroj vzniká právo na majetek. Není podstatný způsob získání majetku (zdroje), podstatná je akceptace stavu vlastnictví ostatními. Vznik civilizace je tedy spojen se vznikem práva na majetek, tedy samozřejmě i prostředků schopných toto právo garantovat. Respektování práva na majetek je v podstatě mír.

Právo na život se prosadilo až později. Nejprve na úrovni omezení zabíjení, které vyvrcholilo zrušením otroctví. V posledních desetiletích se mnohde rozšířilo i právo na péči pro ty, kteří sami přežít nedokáží. Realizace práva na život však vyžaduje zdroje. Opatřování zdrojů pro výkon práva na život není možné, bez omezení majetkových práv. Akceptace práva na život zabraňuje konfliktu, který vyplývá z boje o přežití. Zoufalý boj o přežití ohrožuje majetková práva. Akceptace práva na život je tedy také mír.

Stabilita společnosti (civilizace) vyplývá ze schopnosti udržet vyváženou bilanci práva na majetek a práva na život.

K získání majetku je nutná aktivita, která produkuje více zdrojů, než je spotřebováno. Akumulace majetku probíhá již stovky let, a občas došlo k přerozdělování majetku. Dnes již existuje mnoho lidí, kteří mohou žít jen z pouhého vlastnictví majetku. Někteří nemusejí vykonávat žádnou aktivitu, někteří si vlastnictvím majetku pomáhají při zefektivňování vlastní aktivity.

Velké množství relativně nemajetných lidí (osobní majetek mají) vyprodukuje svojí aktivitou tolik zdrojů, kolik jich spotřebuje. Jsou tedy zcela soběstační.

Dnes už existuje relativně velká skupina lidí, kteří vyprodukují méně než spotřebují, případně nevyprodukují vůbec nic. Takoví lidé jsou na pomoci ostatních zcela závislí (při zachování daného standardu životní úrovně). Většinou čerpají i zdravotní péči, kterou by z vlastních aktivit nikdy nebyli schopni uhradit (ani ve formě komerčně objektivního pojištění).

Současné uspořádání společnosti je nejvíce výhodné pro nejméně aktivní lidi. Nejvíce je zdaněna aktivita, tedy práce a zisk. Majetek a příjmy plynoucí z držení majetku jsou zdaněny minimálně. Lidé, kteří jsou závislí na pomoci nejsou zdaněni prakticky vůbec.

II. Stručný popis systému:

Systém vychází ze základů demokracie a její původní timokratické formy. Systém respektuje skutečnost, že si lidé reálně nejsou rovni. Rozdíly jsou zcela přirozené a jsou v souladu s přírodními zákony. Lidé jsou na základě svého postavení roztříděni do třech kategorií. Zařazení do příslušné kategorie je zcela závislé na situaci a vůli příslušného člověka.

A.Kapitalisté -vlastníci majetku (určeno dolním limitem hodnoty majetku). Žijí z vlastnictví svého majetku, případně svůj majetek prací zhodnocují. Mohou pracovat i nezávisle na svém majetku.

• 
  mají právo na ochranu vlastnictví majetku
• 
  platí daň z majetku
• 
  mají aktivní volební právo (právo volit)
• 
  mají pasivní volební právo (právo být volen)

B.Soběstační – pracující bez velkého majetku (horní limit). Svojí prací si získávají dostatek zdrojů ke svému životu a životu své rodiny. Nejsou příjemci žádných podpor a dotovaných služeb.

• 
  mají právo na ochranu vlastnictví majetku
• 
  neplatí žádné daně
• 
  mají aktivní volební právo (právo volit)

C.Nesoběstační – všichni, kteří žádají a dostávají sociální a další výpomoc od státu. Buď nepracují nebo si prací nejsou schopni opatřit dostatek zdrojů pro svůj život a život své rodiny.

• 
  mají právo na ochranu vlastnictví majetku
• 
  neplatí žádné daně
• 
  mají právo na důstojný život (sociální, zdravotní a další péče umožňující přežití na deklarované úrovni)

Právo rozhodovat o dění ve státě (vykonávat státní funkce) mají pouze vlastníci majetku. Vlastníci majetku jsou také jedinými, kteří platí daně. Člověk, který není schopen nahromadit základní minimální množství majetku neprokázal schopnost tvořit nadhodnotu. Nemůže tedy přímo řídit stát. Majetkové přiznání musí každý provádět jedenkrát ročně. Z majetkového přiznání se vypočítává daň. Nepřiznaný majetek je považován za nepoctivě získaný a je zabaven. Původ majetku musí být vždy transparentní a jednoznačný.

Soběstační lidé nemohou kandidovat ve volbách, ale mají volební právo. Některá klíčová rozhodnutí musí být schválena referendem. Rozhraní mezi kapitalisty a soběstačnými je stanoveno majetkovým limitem (např. 3 mil Kč – hodnota oceněného veškerého majetku). Z hodnoty majetku pod tento limit se neplatí žádná daň. Práce nesmí být nikdy zdaněna. Není zdaněn ani zisk. Zdanění majetku pokrývá náklady spojené s ochranou majetku (včetně sociálního smíru), současně motivuje vlastníky k aktivnímu použití majetku. Nepoužívaný majetek se zdaňováním nepřímo znehodnocuje.

Nesoběstačným se stává každý člověk, který žádá o nevratnou finanční výpomoc (sociální, či zdravotní). Takový člověk má právo na určenou péči státu, nemůže však volit a ani se zúčastňovat referend. Nedokáže se postarat sám o sebe, takže není žádoucí, aby zasahoval do života jiných.

Pokud si soběstačný člověk naspoří prostředky na důchod (včetně důchodového pojištění) a žije z těchto prostředků, zůstává stále soběstačným člověkem s volebním právem. Jediným kriteriem ztráty volebního práva je žádání a obdržení nevratné pomoci od státu. Pokud se nesoběstačný vymaní ze závislosti na státu, získává volební právo. K tomu je nutné buď vrátit již obdrženou výpomoc, nebo žít minimálně tři roky bez státní výpomoci.

Výše popsaný systém je vyváženým kompromisem mezi právy na život a na majetek a jejich užitím různými vrstvami obyvatel.