Jak vzdorovat globální optimalizaci?

Současné problémy nazývané krizí jsou způsobovány přirozeným tlakem globálního finančního systému na zefektivnění globální produkce. Vládnín reformy přizpůsobují (snižují) životní úroveň globálnímu standardu, který stále více definují pracovní a životní podmínky v rozvojových zemích. I když je vzdorování globálnímu finančnímu diktátu obtížné, lze lokálně negativní vlivy globálního zefektivňování částečně tlumit. Stát může nakupovat i bez peněz. 

Vývoj lidské společnosti je umožňován především zvyšováním produktivity práce. Z dlouhodobého hlediska profituje s růstu produktivity celé lidstvo. Lidé mají stále pohodlnější život. Dožívají se vyššího věku a mají více času na zábavu.

Na Zemi už žije 8 miliard lidí. Mezi místy na planetě jsou značné rozdíly, ale z globálního pohledu se lidem nikdy nežilo tak dobře jako dnes. Životní úroveň a množství žijících lidí narůstají stovky či tisíce let. Krátkodobé výkyvy desetiletí zhoršování jsou vždy nakonec překonány. Celkově dokáží lidé získávat pro svůj život a množení stále více zdrojů, s vynaložením stále menšího úsilí.

Když firma zvýší produktivitu, musí výrobce prodat více výrobků nebo snížit počet zaměstnanců. Efekt zvýšení produktivity je rozdělen mezi zaměstnance (pokud jim vzrostou platy), zákazníky (pokud klesnou ceny) a vlastníky firmy (pokud jsou investice do zvýšení produktivity návratné).

Z hlediska současného řízení ekonomiky finančním systém se stává zisk povinnou podmínkou rozvoje investic. Pokud je zisk investován do lokálních investic, zvyšuje i nákup pracovní síly a ušetřenou pracovní sílu vrací na trh. Zvyšuje lokální koupěschopnou poptávku a z vyšší produktivity mají užitek všichni.

V důsledku globálního zvyšování efektivity ekonomiky přirozeně dochází k přesunu ekonomické aktivity do lokalit, ve kterých lze dosahovat nejvyšších zisků. Zisk je proto stále častěji investován ve zcela jiných lokalitách, než vzniká. V mnoha místech Evropy i USA proto významně klesá poptávka po pracovní síle. Pokud není nutné zvyšovat mzdy, klesá v příslušné lokalitě koupěschopná poptávka a obyvatelstvo s rostoucí produktivity neprofituje. Koupěschopnost klesá i v důsledku přesunu nákupu pracovní síly do rozvojových zemí (kde proto koupěschopnost roste). Důsledky zastavení růstu, či poklesu koupěschopnosti zhoršují situaci na lokálním trhu a snižují daňové příjmy.

Tlak na utlumení ekonomické aktivity a lokální zhoršení životní úrovně je stále silnější zejména z důvodu rostoucího vlivu globálního finančního sytému na ekonomické aktivity. Globální finančně ekonomické propojení výrazně urychluje globální ekonomické zefektivňování. Jednotlivé regiony se nedokáží sílícímu tlaku na tvorbu zisku přizpůsobovat. Přirozené tržní principy se stále častěji dostávají do rozporu se společenskou realitou. Pracovní sílu jako výrobní faktor lze ve výrobě „vypnout“ nicméně lidé, kteří jsou jejími nositeli, zůstávají. Pokud jsou finance státem přerozdělovány ve prospěch nevyužité pracovní síly, dochází ke zhoršování konkurenceschopnosti regionu jako celku. Omezení přerozdělování však směřuje k sociálním bouřím, někdy až ke zhroucení existujícího systému majetkových vztahů.

Stagnující koupěschopnou poptávku a chybějící daňový výběr navyšuje současný systém dluhem. Většinu potřebných peněz emitují banky formou různých úvěrů. Dokud zadlužení rostlo, nevznikal téměř žádný ekonomický problém. Jakmile se růst zadlužování zastavil, klesla poptávka na nižší úroveň, než byla před dluhovou stimulací. Dlužníci snižují svoji spotřebu o splátky dluhů a úroků. Inkasované peníze jsou buď deemitovány (zvýšení PMR) nebo investovány na jiných trzích, kde dluhy ještě rostou.

V celkovém součtu se efekt projeví jako krize, která když vyděsí obyvatelstvo, vyvolá úsporná opatření a poptávka klesne ještě více, se prohloubí.

Krize je vlivem zažitých paradigmat zcela mylně chápána jako ekonomický problém. Výrobní schopnosti jsou však dnes na nejlepší úrovni v historii. Lidé jsou schopni produkovat násobně více, než spotřebují, přesto trpí i nedostatkem, nebo častěji hrozbou nedostatku. Neselhává produkce, ale proces směny produktů. Množství peněz, bez kterých dnes zatím není možné zboží směňovat narůstá pomaleji než reálná potenciální nabídka produktů. Krizi lze vyřešit pouze rozšířením procesu směny. Rozšíření směny však brání současná již nevyhovující pravidla vytvořená finančním a měnovým systémem.

Reforma globálního finančního systému je celkem ambiciózním cílem. Tzv. Vládní reformy situaci pouze zhoršují. Vládní škrty a omezování sociálního přerozdělování jsou prostředkem globalizace životní úrovně. U nás a v dalších evropských zemích proto reformy životní úroveň snižují a přizpůsobují standardu, který začínají definovat životní podmínky v rozvojových zemích. Vlády se přizpůsobují tlaku globálního finančního systému. Individuálně nemohou těmto globálním tlakům vlády příliš vzdorovat. Přesto lze negativní dopady globální finanční nadvlády tlumit i lokálními opatřeními, která jsou nyní reálně realizovatelná (stačí uspět ve volbách).

Navrhujeme opatření, které zvýší objem směny realizované bez použití peněz a služeb komerčních bank.

Základem opatření je vzájemný zápočet pohledávek státu a jeho dodavatelů. Státní instituce a úřady budou preferovat placení veřejných výdajů formou daňových zápočtů. Stát nebude potřebovat peníze na některé nákupy a dodavatelé nebudou potřebovat peníze na zaplacení daní.

Centrální banka může faktury "proplácet" prostřednictvím finančních úřadů, které nárokovanou částku přípíší poplatníkovi jako nevratný, ale umořující přeplatek na daních.

Daňový zápočet je opatřením, které lze realizovat částečně i na úrovni krajů. Optimální je však přijetí zákona, který vytvoří podmínky pro daňové zápočty na celostátní úrovni.

Přínosem opatření je kromě zvýšení obratu bez použití peněz i omezení daňových úniků a optimalizací.