Pan Marachon vybudoval prosperující velkou firmu. Zaměstnával několik tisíc lidí a vyráběli spoustu věcí: počítače, ledničky a pračky, velké stroje a lokomotivy. Pan Marachon neměl dědice a tak se rozhodl odkázat svoji firmu všem zaměstnancům. Pan Marachon si přečetl, že demokracie je krásná a spravedlivá. Rozhodl tedy, že ředitele a celé vedení firmy budou volit všichni zaměstnanci každé čtyři roky.
Po smrti pana Marachona zaměstnanci zvolili nové vedení a firma dále vyráběla a prodávala své výrobky. Nový ředitel se zabydlel v luxusní pracovně a kromě práce si užíval i výhod a komfortu, který je s výkonem funkce spojen. V jeho okolí se brzy našlo několik závistivců, kteří zatoužili být ředitelem.
Roky běžely rychle a čas druhých voleb se blížil. Kandidáti na řízení vytvořili uskupení a předkládali zaměstnancům vize rozvoje společnosti. Ota Clasisi slíbil zvýšení platů všem zaměstnancům a volby vyhrál. Všichni byli velice spokojení, vzrostla životní úroveň všech zaměstnanců.
Po dvou letech ředitelování Oty Clasisiho však nastal problém. Finanční ředitel oznámil, že je firma ve ztrátě a nemá peníze na mzdy. Ota se rozčílil a žádal vysvětlení a řešení. Finanční ředitel vysvětlil, že zvýšení mezd, zvýšilo náklady, ale ceny zůstaly stejné. Navrhuje tedy zvýšit ceny a na zaplacení mezd si zatím vypůjčit od banky.
Opatření zpočátku zabralo. Vyšší tržby pokryly vyšší mzdy. Ceny výrobků firmy Marachon však už byly příliš vysoké a zboží se velice těžko prodávalo. Už i zaměstnanci Marachonu si kupovali domácí spotřebiče od levnější konkurence. Otovo vedení si muselo od bank půjčovat další peníze.
Blížily se další volby. Před nebezpečím budoucích problémů začal varovat Pilat Sakita. Snažil se lidem vysvětlit, že když se budou zvyšovat mzdy, bez vyššího výkonu, firma zkrachuje. Mnoho zaměstnanců Sakitovi obavy sdílelo, byli to však většinou přemýšliví, a proto také lépe placení lidé. Většina zaměstnanců však chtěla vyšší mzdy. Clasisi už věděl, že firma nebude mít dost peněz, ale zvýšení mezd přesto slíbil. Pochopil také, že ho lépe placení „nepřátelé“, kteří příliš přemýšlejí, volit nebudou. Zvyšovat jim platy je tedy zbytečné. Clasisi ve volebním boji „Sakitu“ označil za nepřítele obyčejných zaměstnanců a jeho příznivce za zlé sobce.
Ota vyhlásil program odstraňování nespravedlivých rozdílů a slíbil přidat nejvíce těm, kteří mají nejnižší platy. Lid Otův program přijal s nadšením a znovu ho zvolil ředitelem.
Ve firmě Marachon přestávalo záležet na výkonech pracovníků, na slušný plat měl nárok každý. Ze sociálního hlediska byly vyšší mzdy všech báječné, bohužel však s rostoucím podílem nárokové mzdy klesaly výkony. Ctižádostiví pracovníci začali postupně odcházet ke konkurenci. Vůbec jim přitom nevadilo, že u konkurence nemohou volit ředitele.
Konkurenční firmy, řízené bez vlivu lidových mas platí za dobrou práci slušné peníze. Lidé se proto snaží a jsou produktivní. Výrobky vyrábějí kvalitně a za přijatelnou cenu.
Firma Marachon stále ještě funguje, i když má pořád větší výdaje než příjmy. Pan Marachon v minulosti nashromáždil značný majetek. Postupný výprodej majetku firmy a čerpání úvěrů pomáhají udržovat firmu v chodu. Pro většinu pracovníků je uvažování o budoucnosti firmy příliš abstraktní, důležitější je nejbližší výplata a garance jejího zvyšování.
Ve světě je mnoho firem a mnoho států, všichni vzájemně soutěží o své právo na existenci. Někteří lidé však už zapomněli, že právo na existenci není přidělováno, ale každý subjekt si ho musí nejen získat, ale i obhájit.
