Často se diskutuje zlepšení fungování státu. Téměř vždy se však zcela ignoruje realizovatelnost ideologických idejí.
Česká republika nám může posloužit jako jednoduchý modelový příklad:
V ČR žije přibližně deset milionů obyvatel. Stát utratí za rok přibližně 1000 miliard Kč. Můžeme si představit, že stát je firma, která poskytuje služby občanům. V průměru tak stát poskytne každému občanovi služby, jejichž náklady jsou 100.000,-Kč na osobu a rok. Každá fungující firma však musí mít i odpovídající výnosy. Výnosy státu pocházejí z různých forem daní. Jiný zdroj příjmů stát nemá (rozprodávání státního majetku je věcí dočasnou).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nezisková firma STÁT by musela mít stejné příjmy i výdaje. Každý občan by tedy musel každoročně zaplatit na daních v průměru těch 100.000,-Kč. Není třeba řešit kdo platí na daních více, a kdo méně. Podstatný je celkový objem.
V zemi však nepracuje 10 milionů lidí, fyzicky to ani není možné. Proto příklad zpřesním použitím delšího časového rámce:
Pokud budeme předpokládat průměrnou délku života 75 let, budou náklady státu na jeden celý lidský život 7,5 milionu. Předpokládejme, že průměrný člověk pracuje 45 let svého života (od 20let do 65). Aby byla bilance vyrovnaná musí takový průměrný člověk zaplatit za těch 45 let celé průměrné náklady, tedy těch 7,5 milionu Kč. Ročně by tedy měl takový průměrný člověk zaplatit na daních 166.000,-Kč.
Celkové zdanění v ČR je přibližně 50% (všechny typy daní). Znamená to tedy, že by průměrný člověk musel mít hrubý příjem 332.000,-Kč za rok. To znamená, že by takový průměrný člověk měl mít po dobu 45 let průměrný hrubý měsíční příjem 27.600,-Kč.
Vzhledem k tomu, že jsou hrubé průměrné měsíční příjmy menší vzniká rozpočtový deficit. Příjmy jsou nižší než výdaje. Pokud vezmeme v úvahu letošní optimistický plán, na rozpočet se 170 miliardovým deficitem, zjistíme, že přesně odpovídá rozdílu mezi průměrnými měsíčními hrubými příjmy občanů a průměrnými výdaji státu na občana.
Krutým faktem je, že většina občanů zdaleka nedosahuje potřebné výše příjmů. Nechci řešit daňové progrese a sociální úvahy, nemají totiž na celkový výsledek žádný vliv. Největším problémem je skutečnost, že existence lidí s příjmem pod 27.600 je v současném stavu státu (rozsah služeb) neefektivní. Čím více žije ve státě takových lidí, tím je deficit státního rozpočtu větší. Fakt je to natolik krutý, že je téměř nemožné o něm racionálně diskutovat.
Mezilidská solidarita umožňuje přežití všech občanů státu. Dlouhodobě to je však možné pouze s vyrovnaným rozpočtem. Náklady státu tedy musejí být přizpůsobeny příslušné ekonomické výkonnosti občanů. Zadlužování v důsledku zvyšuje náklady (úroky) a omezuje využití příjmů (splátky půjček). V zadluženém státě, tedy nezbývá než konstatovat: „Dobře už bylo.“ Současná a minulá životní úroveň je vyšší než by odpovídalo příjmům (průměrná).
Pro ty, kteří chtějí vědět více: http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=85309
Pozn.: Před rokem 1989 bylo dosahováno rovnováhy regulací výdajů. Životní úroveň obyvatel odpovídala jejich ekonomické výkonnosti. Samozřejmě, že ne individuálně, ale v celkovém součtu. Zanedbaná infrastruktura a omezený sortiment zboží a služeb byly negativním důsledkem nezbytných regulací.
