ČSSR bylo do r. 1989 řízeno komunistickou státostranou. Centrálně plánovaná ekonomika byla stabilní, ale málo výkonná. Komunistický management dovolil občanům a firmám spotřebu pouze takového množství zdrojů, jaké dokázali vytvořit. Množství dovezeného zboží bylo limitováno. Odvozovalo se od výsledků exportu.
Právo na práci bylo v podstatě povinností chodit do práce. Nechodit do práce bylo trestným činem. Všichni občané měli garantovaný příjem. Průměrní a podprůměrní lidé se měli relativně dobře, i když si toho nevážili. Úspěch elit byl podmíněn loajalitou ke komunistické straně. Střední vrstva prakticky neexistovala, jedinou výjimkou byla šedá sféra ekonomiky. Koruna československá byla uměle nadhodnocena, aby v ČSSR nebylo pro cizince vše příliš levné (ono bylo i tak). Rozdíl mezi reálným a umělým kursem koruny vytvářel ideální prostor pro černou směnu měn (veksláci).
Životní úroveň obyvatel rostla, ale mnohem pomaleji než u západních sousedů. Nízká výkonnost ekonomiky způsobovala nedostatek zboží i investic. Budování infrastruktury za západem také výrazně zaostávalo.
Systém v podstatě fungoval, ale nedokázal konkurovat „západu“. Zabránit pronikání informací ze zahraničí, se komunistickému režimu nemohlo podařit. Obyvatelstvo vidělo západní turisty a jejich auta a oblečení. Způsob života na západě byl patrný i s filmů které k nám občas pronikly. Lidé vracející se zpoza železné opony také ledacos vyprávěli. Hmatatelný rozdíl mezi domácí a západní úrovní byl vidět v Tuzexech.
Lidé byli pokrytecky loajální s režimem, báli se ho. Současně však většinou režim nenáviděli. Dávali mu za vinu, že se nemají tak dobře, jako lidé na západě. Vnímali to podobně, jako děti, kterým rodiče nechtějí kupovat drahé hračky a cukrovinky.
Vnitřní problémy s loajalitou mocenský aparát zvládal řešit pomocí omezování svobody. Pro komunistické systémy obecně, byla největším problémem neschopnost vojenská. Socialistické ekonomiky nedokázaly produkovat dostatek zdrojů pro udržení technologické a zbraňové rovnováhy s NATO.
Významným problémem byla také neloajalita elit. Elitám bylo v důsledku rovnostářské doktríny znemožněno svobodné užití majetku. Jeho okázalá prezentace byla často předmětem restrikcí. Ukončení komunistického režimu přivítaly téměř všechny složky obyvatelstva, včetně většiny tehdejších členů KSČ. Bolestně tuto změnu vnímali pouze komunističtí dinosauři, odtržení od reality běžných lidí.
Pád režimu byl obrovskou příležitostí zejména pro nadprůměrné a elity. Většina lidí se schopnostmi a potenciálem vlastního rozvoje brzy zbohatla. Bohatlo se mnoha způsoby, od činorodých až po téměř kriminální. Schopnosti však byly nutné ve všech případech. Ekonomika nabrala mnohem vyšší tempo a množství zdrojů rostlo. Životní úroveň všech lidí vzrostla. Pro většinu lidí to však byla změna malá. Vznikající střední třída začala okázale prezentovat svůj posun k blahobytu. Prezentovaný přepych je však pro většinu obyčejných lidí v takové míře nedosažitelný.
Přiznání vlastního neúspěchu je pro většinu lidí nepřijatelné, a proto hledají chyby jinde. Globalizace trhů a naprostá naivita českých demokratických vlád ztížily podmínky pro úspěšné podnikání. Mnozí z těch, kteří se považovali za úspěšné, jimi dnes už nejsou. Ambice a nedočkavost ukájeli občané, firmy i stát pomocí úvěrů. Placení úroků však dusí všechny procesy. Euforie z úspěchů devadesátých let všeobecně vyprchala, všude se šetří a zefektivňuje.
Střední třída se přestala rozvíjet a lidé více padají do kategorie chudších. Největší tržby mají diskontní prodejny, které nabízejí omezený sortiment zboží, který svým rozsahem v mnohém připomíná socialistické samoobsluhy. Většina lidí už rezignovala na vyšší výběr a kvalitu zboží. Nemohou si to dovolit. Je to zcela přirozené, ale ti lidé před pár lety vůbec netušili, že nedisponují schopnostmi, které jsou k úspěchu potřebné. Mysleli si, že se stačí zbavit komunistů a bohatství a přepych přijdou sami. Přepych však u většiny nepřišel, a když přišel tak na dluh. Možná by to těm lidem ani nevadilo, ale když jsou vystaveni konfrontaci s jinými, kterým se úspěch podařil, cítí se ukřivděni a podvedeni. Závist se znovu po 60ti letech stává hnací silou politické angažovanosti.
Demokratický kapitalismus může fungovat dlouhodobě pouze tehdy, když se lidé smíří s přirozenými rozdíly v majetkových poměrech. Většinou se napětí snižuje pomocí sociálních opatření vyvolávajících tzv. sociální smír. Problém však je, že se sociální smír stává vlivem populačního vývoje a migrace příliš nákladným a přitom nepřináší požadované výstupy. Většina kapitalistických ekonomik už dnes nedokáže na sociální smír vytvořit dostatek zdrojů.
Ekonomické krizi, sice málokdo rozumí, ale většina vidí, že se na jejich pracovištích něco, pro ně nedobrého děje. Firmy se zbavují přebytečných pracovníků, případně se k tomu chystají. Zcela logicky se nejdříve zbavují těch, kteří jsou pro chod firmy nejméně užiteční. Podprůměrní a průměrní si postupně začínají uvědomovat, že jsou ohroženi. Uvědomují si, že je pro ně důležitější jistota stálého příjmu, než svoboda, jejíž význam dodnes nepochopili. Uvažování většiny totiž vyplývá z dědictví myšlenkových schémat otroků a nevolníků. Svoboda vyžaduje sebedůvěru a odpovědnost, kterou většina lidí nemá.
Já si také uvědomuji, že pro většinu lidí je socialismus v podstatě ideální. Směřují k němu evropské země, a jak se zdá začne ho budovat i Amerika. Bohužel však patřím k těm, pro které je po ochutnávce svobody socialismus naprosto nepřijatelný. Ale to je můj osobní problém. Uvědomuji si také, že socialismus způsobuje celkové zpomalení vývoje společnosti jako celku. Jedním z důsledků takového zpomalení je ztráta obranyschopnosti, včetně důsledků asimilace či vyhubení. Lidé se však chtějí mít co nejlépe okamžitě a osud dalších generací je vůbec nezajímá.
