V historii lidstva byly vždy nejstabilnější státní zřízení založené na nezpochybnitelném vlastnictví. Stát byl také majetkem, majetkem monarchů.
Různé formy monarchií přetrvávaly úspěšně tisíce let. Pokusy s jinou formou vlády vydržely vždy jen pár desítek let. V USA demokracie funguje přes dvě stě let jen díky tomu, že se u moci dlouhou dobu střídaly spřízněné elity, které současně ovládají i ekonomiku. U nás jsme si vyzkoušeli i komunistický experiment. V současné době zažíváme demokratický experiment.
Úspěch monarchie vyplývá z toho, že monarcha má zájem dlouhodobě rozvíjet svůj stát. Spravuje totiž majetek, který vytvářely generace jeho předků. Z prosperity státu má monarcha osobní prospěch a z prosperity mají užitek obyvatelé státu. Vzhledem k rodiným vztahům přesahuje vládní odpovědnost období lidského života. V monarchii zcela přirozeně dochází k prosazování i dlouhodobých cílů, které překračují rámec jedné generace.
Legitimita vládce v monarchii vyplývá z jejího vzniku. Předkové legitimního vládce stát založili a vybudovali. Lidé, kteří v monarchii žijí, se na budování státu také podíleli, nicméně vždy plnili jen svoji roli. Nahradit je mohl kdokoliv jiný. Většina monarchů byla svrhnuta a okradena v podstatě na základě stejné argumentace, jakou použili komunisté při znárodňování: „Zásluhu na prosperitě firmy nemá její vlastník, ale zaměstnanci. Kapitalista zaměstnance vykořisťuje, a proto mu v tom musíme zabránit.“ Ve skutečnosti však firmu i stát vytváří a rozvíjí její majitel, v případě státu vládce, lidé dělají pouze to, k čemu je dokáže namotivovat nebo přinutit.
Praxe ukázala, že výkon znárodněných podniků klesá. Znárodněné hospodářství není schopno konkurovat soukromým firmám. Hlavní příčinou je absence nositele vize a dlouhodobého záměru. Ve znárodněném podniku, se dříve či později prosadí krátkodobé osobní zájmy zaměstnanců. Výsledkem jsou vysoké náklady a nízká produktivita, což vede ke ztrátě konkurenceschopnosti.
V dlouhodobě úspěšné soukromé firmě musí její majitel neustále hlídat a vyvažovat rovnováhu mezi svými zájmy, zájmy zaměstnanců a zákazníků. Se státem je to podobné, je potřeba optimálně vybalancovat zájmy vládce, občanů a okolí státu. Většina problémů firem i států vyplývá z narušení zmíněné rovnováhy.
Demokraticky řízený stát je v podstatě takovým znárodněným podnikem. Nositel dlouhodobé strategické vize prakticky neexistuje. Pokud existuje nemá šanci svoji vizi prosadit, protože okamžitý užitek má přednost. Na rozhodování v demokratickém státu stále roste podíl lidé, kteří na jeho existenci nemají vůbec žádný podíl, případně na něm pouze parazitují.
Výsledkem systému demokratických voleb je vytvoření několika zájmových skupin, které dokáží profitovat z výkonu správy demokratického státu. Zájmové skupiny prezentované politickými stranami formulují krátkodobé vize. Realizace politických a ideologických vizí však není cílem, ale prostředkem. Cílem je získání co největšího podílu na rozhodování o zdrojích. Vize a z nich plynoucí ideologie, čím dál častěji vyplývají z průzkumů veřejného mínění a jsou pouhým prostředkem k získání podílu na moci.
Cílem demokratického vládnutí je především osobní a skupinový zisk, který lze prostřednictvím vládnutí získat. Je naprosto naivní se domnívat, že je tomu jinak. Je zcela nesporné, že pomocí politiky a zejména vládnutí lze vydělat peníze. Z toho nutně vyplývá, že politika přitahuje všechny, kteří peníze vydělat chtějí, ale jiným způsobem to nedokáží. Vydělat peníze vytvářením hodnot, za které lidé dobrovolně platí je mnohem složitější.
Základní strategií všech politických stran je: „Získat co největší podíl na moci a maximálně ho využít pro svůj prospěch.“ Politické strany však přitom musejí udržovat stát v chodu, alespoň po dobu volebního období, ve kterém vládnou. Co se bude se státem dít později není příliš důležité. U demokratických stran je však patrná snaha zachovat si možnost získat moc i v budoucnu. Nedemokratické strany také usilují o moc a vlastní prospěch, ale chtějí moc získat navždy. Vláda nedemokratické strany vytyčuje podobně jako monarcha i dlouhodobé vize, a snaží se stát rozvíjet. Problémem však je, že legitimita vládců nevyplývá z tradičních majetkových práv, opírajících se o vybudování státu.
Příčiny všech současných i minulých konfliktů vyplývají ze snahy změnit existující majetkové poměry. Nedotknutelnost majetkových práv je základem stability a rozvoje. To však není příliš výhodné pro lidi, kteří nic nemají. Nemajetnost vyplývá především z toho že příslušní jedinci více spotřebují než dokáží vytvořit. Chudoba má i historické kořeny v neschopnosti předků, kteří žádné hodnoty vytvořit neodkázali.
Nemajetní jsou vždy destabilizujícím prvkem společnosti. Vždy podporují změny, které vedou k přerozdělování toho, co jim nepatří. Touhy nemajetných snadno využívají ambiciózní jedinci, k okrádání ostatních. Nejmírnější formou jsou daně a nejhrubší je válečný konflikt.
Různé revoluce posledních dvou století majetková práva zcela narušily. Většina států vůbec neplní svoji původní funkci – ochranu majetku a občanů. Místo toho, státy nákladně řeší problémy, které řešit vůbec nemusí. Pro recyklující se politiky je však řešení pseudoproblémů dobrou záminkou pro zdůvodnění stále rostoucího přerozdělování, které je v podstatě jen sofistikovaným okrádáním. Politickým ideologům se podařilo vnutit lidem představu, že se bez státních sociálních, zdravotních a dalších systémů neobejdou. Ideologům sociální spravedlnosti se podařilo přeměnit společnost na stádo nesamostatných a neodpovědných jedinců, kteří si život bez pečovatelského státu už nedokáží představit. Nesamostatných a neodpovědných lidí díky intenzivní péči státu stále přibývá.
Stále však přežívá mnoho lidí, kteří nepotřebují, aby se o ně kdokoliv staral. Tito jedinci jsou však neustále okrádáni formou rozličných daní a musejí se podrobovat mnoha regulacím svého života. Celková úspěšnost státu je však závislá především na činnosti schopných jedinců, kteří dokáží vytvářet více hodnot, než sami spotřebují. Zcela zákonitě jsou nejúspěšnější ekonomiky, ve kterých jsou úspěšní nejméně omezováni. Ostatně příklad lze nalézt i v Číně, kde po zrušení majetkových regulací došlo k prudkému rozvoji ekonomiky (současný čínský stát je v podstatě jakousi kolektivní monarchií). Opačný efekt nastal v USA po zavedení pozitivní diskriminace, solidárního zdravotního systému a dalších socialistických vymožeností. Nejsilnější ekonomika světa se drží v popředí zejména díky akumulaci majetku z dob individuální svobody a odpovědnosti.
Ameriku vytvářeli lidé, kteří se o sebe dokázali sami postarat a nepotřebovali žádnou státní chůvu. Proto americká demokracie vydržela nejdéle. Pečovatelský populismus dlouho nenacházel mezi americkými voliči významnou odezvu. Zda ji bude mít nyní, ukáží výsledky blížících se prezidentských voleb. V každém případě lze pozorovat, že už i v USA se už mnoho lidí po evropsku domnívá, že ekonomického úspěchu lze dosáhnout přerozdělováním, které nahradí užitečnou práci.
Současný koncept státu, který je v podstatě socialistický, může fungovat dlouho, ale ne na věky. Žádný takový stát totiž nevytváří zdroje pro budoucnost, naopak každý prožírá svoji minulost. I u nás bylo krátké období rozvoje kapitalismu vystřídáno životem na dluh. Na státu parazituje čím dál více lidí, kteří přicházejí i ze zahraničí. Stát se tak stává v podstatě spotřebním zbožím, které lze po spotřebování vyhodit.
Dnes už na Zemi není volný kontinent, na kterém by bylo možné vytvořit novou společnost svobodných a odpovědných lidí. Zbývá hypotetická možnost takové území koupit. Následně by bylo možné vytvořit stát, který nebude řešit nic jiného než bezpečnost občanů a ochranu majetkových práv. Vše ostatní by si lidé snadno vyřešili sami, a pokud ne, nemají v takovém státě co pohledávat. Ostatně tak to spolehlivě fungovalo po tisíce let.
