Krize - Kdo chce mnoho, nemá nic.

Dlouhodobý úspěch firem i států je založen na vyvažování zájmů všech zainteresovaných stran.

Zainteresované strany jsou: vlastníci, zaměstnanci, zákazníci a okolní veřejnost. Zájmy těchto skupin jsou zcela odlišné, ale lze v nich najít i užitečný vzájemně prospěšný průnik.

Vlastníci chtějí především zhodnocování svého majetku. K tomu slouží zisk a růst hodnoty firmy.

Zaměstnanci chtějí získat maximální mzdu co nejsnadnějším způsobem. V podstatě chtějí prodat svoji práci co nejdráž.

Zákazníci chtějí levné a kvalitní produkty. Nejraději by produkty dostávali zadarmo.

Okolní veřejnost by nejraději, kdyby firma vlastně ani neexistovala. Existence firmy komplikuje dopravu, zhoršuje životní prostředí hlukem, exhalacemi a v důsledku i neestetickými budovami.

Jednotlivé zainteresované strany se vzájemně „přetlačují“ a snaží se prosadit svůj zájem. Jakmile, však dojde k nerovnováze, a některá ze zainteresovaných stran vítězí nad ostatními, nastávají vážné problémy. To se děje i v případě, když některé zainteresované strany působí ve shodě a získávají výhodu na úkor jiné, či jiných. 

Když nedochází ke zhodnocování firmy a produkci zisku, vlastníci se firmy zbaví, je to pro ně špatná investice. V lepším případě ji prodají, v horším zlikvidují.

Když jsou špatně placení zaměstnanci, odcházejí ti nejlepší ke konkurenci. Kvalita produkce klesá a jsou problémy s úspěchem na trhu.

Když jsou produkty příliš drahé nebo kvalita neodpovídá ceně, zákazník produkty nekupuje.

Když je firma ke svému okolí bezohledná a příliš je poškozuje, vyvolá občanský odpor, který se přeleje do soudních sporů. Výsledkem jsou regulace a omezení, které komplikují produkci.

Optimální pro úspěch je tedy přiměřený zisk, spokojení zákazníci i zaměstnanci a přiměřený respekt k požadavkům okolní veřejnosti.

Ekonomika státu je tvořena firmami, které fungují dle výše uvedených zákonitostí. Státní legislativa vytváří rámec pro podnikání a uplatńování výše uvedených zájmů.

V posledních desetiletích došlo v tzv. vyspělých zemích k vytvoření podmínek, které dříve existující rovnováhu narušují. Role zaměstnanců a okolí byla postupně značně posílena. V podmínkách nadstandartních zaměstnaneckých práv se stále obtížněji dosahuje zisku. Legislativní smršť opatření chránících životní prostředí zatížila firmy dalšími náklady. Dosahování zisku se stává často značně problematickým.

Zákazníky, kterými jsou v podstatě všichni, problémy firem nezajímají a žádají stále lepší poměr kvality a ceny.

Demokraticky socialistickým vládám se podařilo vytvořit komfortní prostředí pro život pracujících i nepracujících. Daří se i chránit životní prostředí. Zhoršily se však možnosti dosahovat zisku výrobním podnikáním. Politické prostředí dokonce vytváří morálku, ve které je zisk považován za něco špatného. Vlastníci se proto postupně zbavují výrobních firem a stěhují kapitál tam, kde může být zhodnocen. Výsledkem je stěhování firem a přelévání peněz do virtuálních a spekulativních aktiv. Investovat do výroby v tzv. vyspělých zemích se v současných podmínkách prostě nevyplatí. Výjimkou jsou časově omezené investice, jejichž ziskovost vyplývá z dotačních politik (montovny zahraničních firem).

Odliv kapitálu nemůže zastavit pumpování vypůjčených peněz do bank. Pokud se banky chovají ekonomicky a peníze se snaží zhodnotit, určitě je nebudou investovat do firem, které nedokáží tvořit zisk. Většina si demokraticky nadiktovala vytvoření příznivých podmínek pro život. Nikdo však nemá odvahu, této většině vysvětlit, že zdroje pro financování tohoto komfortu musí nejprve vytvořit prosperující ekonomika. Prosperující ekonomika je závislá na ziskových výrobních firmách. Ty však ze západních zemí mizí téměř geometrickou řadou.

Netvrdím, že nelze v USA a evropských zemích podnikat se ziskem. Jen jsou v těch zemích vytvořeny podmínky pro snadnější život bez inciativy,  než pro podnikání. Rozdílné podmínky ve světě a mobilita kapitálu a lidí vyúsťují v migraci lidí za pohodlím jedním směrem a migraci kapitálu a tvořivých lidí jiným směrem. Česká republika je na tom pořád ještě lépe než "západní" Evropa. Postupná eurounifikace nás však také ničí.

Příchod velké krize je zcela zákonitý a mnozí z nás ho předvídají již několik let. Bylo však těžké odhadnout, ve které fázi sociální a ekologické diktatury dojde ke kolapsu ekonomiky. Osobně jsem očekával, že krize přijede později, ale čínský korporativismus a pragmatismus vše významně urychlil. 

Nevěřím, že lze nastolený trend změnit, bez kompletní změny politických systémů. Dříve naakumulované zdroje budou zřejmě spotřebovány až do dna a peníze se budou rozdávat až do maxima možného zadlužení. Demokratická většina nic jiného nedovolí. Změna by jim stejně nepomohla, měli by se okamžitě hůř. Takhle mohou ten celkový kolaps oddálit a budou se mít hůř později. To, že tím do strádání a bídy strhnou i ostatní je pro ně celkem logicky nepodstatné.