Vytvoření Evropské Unie umožnilo Německu oddálit japonský scénář (státní dluh 220% HDP). Zadlužování „kolonií“ už však přestalo fungovat.
Růst produktivity práce vyplývá především z šíření technologií a znalostí. Značné zvýšení produktivity se stalo rozhodujícím faktorem japonského hospodářského zázraku v sedmdesátých letech minulého století. Pokud roste produktivita a počet zaměstnanců se nemění, musí logicky narůstat produkce. Dokud Japonsko většinu zvýšené produkce vyváželo, rostlo raketově i japonské HDP a japonská ekonomika se stala druhou nejsilnější na světě.
V devadesátých letech se zahraniční trhy nasytily a export přestal narůstat potřebným tempem. Japonsko muselo začít spoléhat na domácí trh. Na trhu lze směnit pouze tolik produktů, kolik umožňuje peněžní zásoba. Aby mohla být zvýšená produkce prodána v Japonsku, bylo nutné japonskou peněžní zásobu zvýšit. Peníze v existujících měnových systémech však lze na trh dodat pouze formou úvěrů. Zpočátku v Japonsku narůstaly dluhy příliš pomalu a koncem osmdesátých let proto zažili Japonci první větší deflační tlak. Výsledkem byl prudký růst nezaměstnanosti, krachy firem a útlum investic. Zvýšenou produkci nebylo možné prodat. Snížení cen a platů vytváří smrtící spirálu (zkuste splácet hypotéku, když vám klesá příjem). Japonská vláda a centrální banka proto vytvořily podmínky pro větší růst úvěrů. V důsledku se podařilo zvyšovat peněžní zásobu až o 30% ročně. Inflace přitom zůstávala prakticky na nule a japonský jen (JPY) vůči ostatním měnám dále posiloval. Rostla zadluženost obyvatel, firem i státu. V roce 1998 byla zadluženost japonského státu 130% HDP, nyní je 236%.
Pro získání stability by technologicky vyspělá japonská ekonomika potřebovala zvyšovat množství peněz ještě více. Problém však je, že jinak než dalšími dluhy množství peněz existující systém zvýšit neumí. Dluhy se v procesu směny násobí. Primární úvěr (emitované peníze) se následně stává úsporami produktivních. Úspory se v bankách znovu stávají dalšími úvěry. Proto v Japonsku vzrostly nejen dluhy, ale i úspory. Navyšování peněžní zásoby však narazilo na své limity. Benevolentní podmínky poskytování úvěrů vedly k problémům s nesplacenými úvěry v Japonsku mnohem dříve, než v USA. Zadlužování se proto v Japonsku zpomalilo (výjimkou byly výdaje na záchranu bank) a zvýšenou produkci už nelze prodávat. Japonsko už je několik let v recesi a čeká na zázrak.
Chtěl jsem psát, že v Evropě se stalo Řecko a další zadlužené státy odbytištěm zvýšené produkce Německa, čímž se Německo vyhnulo Japonskému scénáři. Když jsem však začal analyzovat ekonomická fakta, byl jsem překvapen. Produktivita práce rostla před vypuknutím dluhové krize nejvíce v Řecku (ze zemí EU), v Německu naopak produktivita práce klesala (např . v letech 1998-2003 narostla produktivita v Řecku o 10,1% a v Německu klesla o 4,3%). Vysvětlením jsou německé zahraniční investice, které ve stejném období významně rostly. V mnoha zemích, včetně Řecka proto vzrostla produktivita (tedy i produkce) v německých firmách. Německé (i francouzské a další) banky půjčily peníze, které jim umožnila emitovat ECB, německým firmám, aby investovaly v „evropských koloniích“. V Řecku následně půjčili i státu a lidem, aby si zvýšenou produkci mohli koupit.
Zjednodušeně lze popsat kolonizační scénář takto: Banka „natiskne“ peníze firmě, která za ně nechá postavit továrnu. Lidé v továrně vyrobí produkty a stejná banka „natiskne“ peníze, aby si lidé vyrobené produkty nakoupili. Firma z utržených peněz zaplatí dluh (banka peníze zlikviduje) a zůstane jí zisk. Lidem a „kolonizovaným“ státům zůstanou dluhy.
Vytvoření Evropské Unie umožnilo Německu oddálit japonský scénář (exportovali růst produkce včetně dluhů) Nyní jsme však na jeho prahu všichni.
Hlavním problémem současnosti je neschopnost finančního systému navyšovat peněžní zásobu jinak než dluhem. Bez rostoucí peněžní zásoby nemůže růst ani ekonomika. Při rostoucí produktivitě a konstantní peněžní zásobě musí nutně růst nezaměstnanost nebo klesat ceny a mzdy.
Úsporná opatření a pokusy snížit zadluženost jsou v takové situaci přiléváním oleje do ohně. Nehospodárnost a růst dluhů řešením také není. Ekonomiky nyní nutně potřebují nový, rychlejší a výkonnější směnný systém. Současné peníze, které mohou vznikat pouze, jako dluh mají na ekonomiku podobný dopad jako koňské povozy tažené po dálnici na automobilový provoz.
Ekonomika je schopna snadno vyrábět mnohem více. Problém je, že výrobci nejsou schopni svou produkci (a potenciální produkci) směnit.
Zdroje:
http://www.mof.go.jp/english/international_policy/reference/iip/index.htm
http://www.vyzkum.cz/storage/att/A6A25622150F3B7412A2DA9DB3E631DD/Analyza1_80.pdf
