Zpočátku se směňoval produkt za produkt, pole za krávu a tak. Směnu usnadnilo zlato. Bylo nositelem nejvíce kocentrované hodnoty ve hmotě. Stalo se nositelem informace o ceně. Sedlák mohl díky zlatu prodávat, každý rok ovce, a spořit na krávu. To ještě lidé jasněji věděli co je to investice.
Za čas se našel mocný vládce a začal rozdávat směnky na zlato. Ty směnky to jsou papírové peníze. A moudrý vládce kdykoliv předložené směnky vyplatil zlatem. Zpočátku vše fungovalo stejně jak se zlatem. Ostatně směnná hodnota zlata (myšleno jako schopnost být vyjádřením ceny) často převážila hodnotu kovu. Jednou však hýřivý vládce, který své statky rozprodal, vydal i směnky nekryté.
Množství peněz kdysi odpovídalo množství směnitelného zboží. Všichni věděli, že za svoje peníze vždy dostanou stejnou hodnotu. Vydáním emisí zlatem nepodložených peněz, se zdánlivě nic nezměnilo. Produktivita výroby rostla, rostla produkce, nikdo nepoznal, že je v oběhu více peněz, než zlata. Jednou to někdo spočítal, a nastal problém. Začalo se spekulovat se zlatem, a některé peníze ztratily hodnotu. Skutečnost, že si vládci vybrali daň v podobě emisí ničím nekrytých peněz, za které si spokojeně žili, nikoho netrápí.
Peníze se staly obecnými směnkami na zboží a jejich hodnota vyplývá z užitku, který lze za ně koupit. Emitenti peněz tedy musí mít schopnost garantovat dodání zboží za peníze, které tisknou.
Ceny jsou závislé na poptávce. Když někdo něco moc chce, je ochoten zaplatit vyšší cenu. Extrémně přesnou metodou stanovení ceny je dražba. Při ní je však cena stanovena tak, že nikdo nevydělá. Veškerý business profituje z manipulace s cenou. Vydělává ten, kdo dokáže svoji vyšší cenu (vlastní zisk) patřičně zdůvodnit. Bez zisku nelze zbohatnout.
Poptávka je vyvolávána potřebou. Někdy je potřeba tak silná, že je někdo ochoten zaplatit za produkt i náklady dluhu. Kdysi lidé věděli, že nákup na dluh je velice drahý. Dluh je také produkt, nadstavba peněz. Peníze jsou také produkt, jejich užitek spočívá ve vyjádření informace (cena a dluh). Užitek dluhu je dvojí. Pro dlužníka je užitkem čas, pro věřitele je to bezpracné zhodnocení kapitálu. K tomu, aby mohl člověk bezpracně zhodnocovat kapitál, musí nejprve kapitál získat prací nebo přivlastněním. Úrok je tedy pro dlužníka cenou času, pro věřitele je důchodem z kapitálu.
Technologie pokročila, peníze už nejsou papírové, ale jsou to elektronické informace uložené v datových skladech. Ke státu se brzy přidaly komerční banky. Začaly vydávat elektronické platební karty, vytvořily tedy také „nekryté“ dluhy. Banky dnes dluhy nečlení na kryté a nekryté. Banky dluhy smíchají a vklady kryté části říkají rezervy (CB stanovuje povinný poměr poskytnutých úvěrů k uloženým vkladům). Poskytnutím jen částečně krytých dluhů se zvýšilo množství peněz. Možná by se vlastně nic nestalo, zase vzrostla produktivita a zboží bylo dost.
Jenže produktivita nerostla stejně rychle jako množství snadno dostupných peněz. Nový příliv bez námahy získaných peněz zvyšoval poptávku a to vedlo k růstu cen (inflace) a chybnému úsudku výrobců. Výrobci nečekali pokles poptávky, a proto chybně odhadli návratnost investic (technologie, zvýšení výroby). Růst nekrytých dluhů se musel jednou zastavit, nelze půjčovat těm, kteří nejsou schopni dluhy splatit.
Připomínám, že banky změnily i způsob krytí peněz. Nejprve byly peníze kryty zlatem, později produkty a nyní jsou kryty převážně nesplaceným dluhem. Banky s úvěrem obchodují jako s potenciálním příjmem. Dluh ohodnocuje schopnost dlužníka dodávat produkt. Za hodnotu peněz tedy ručí dlužníci, banka a stát krytí peněz jen zprostředkovávávají.
Obecně se růst jakýchkoliv dluhů zastavuje vždy nejpozději na úrovni holého přežití. Absolutně zadlužený člověk je totéž co otrok. Takže ho lze redukovat na produkt s užitkem – schopnost dodávat pracovní sílu.
Inflací vzrostly nejen ceny výrobků, vzrostla i cena práce. Globalizace však na trh vrhla i levnější pracovní sílu. Zákonitosti trhu jsou nekompromisní, globálně tržní cena práce je mnohem nižší než cena, s kterou se v Evropě (i USA) nyní s prací obchoduje. Neschopnost splácet dluhy, je důsledkem nadhodnocení ceny práce. Dluhy jsou nyní často větší než reálná schopnost dlužníků dluhy splácet. Hypoteční bublina je jen extrémním vrcholkem bubliny mnohem větší – nadhodnocené ceny práce.
Pozn.: Kladete si otázku, proč není inflace, i když vlády „emitují“ miliardy nekrytých peněz? Jednou příčinou je splácení částečně krytých dluhů. Splacením těchto dluhů peníze zanikají stejně, jak vznikly (změna čísla v počítači). Banky utržily úroky z peněz, které dočasně emitovaly. Nyní navyšují své rezervy (snižují objem nekrytých dluhů). Druhou příčinou je přesun investic ze západních trhů do jiných zemí. Přebytek peněz je tedy přenášen např. do Číny. Lidé tam nejsou ještě zadlužení a mohou si půjčovat. Proto tam rostou dluhy i spotřeba.
Problém nastane teprve tehdy, až někdo nebude schopen splácet své dluhy reálným produktem. V té chvíli ztratí příslušné peníze hodnotu (ztratí krytí) a nebude se za ně dát nic koupit. Jedinou reálnou hodnotou mnohých státu je produkt práce. Firmy však ztrácejí schopnost zdůvodnit vysokou cenu práce a stále hůř ji dokáží prodat. Těžko lze předpokládat, že bude někdo dodávat ropu a plyn za nadhodnocené peníze (viz. Rusko-Ukrajina).
