Boj za svobodu je nejčastějším argumentem všech bojovníků. Svoboda člověka je vždy limitovaná ostatními lidmi.
Nejčastěji je svoboda vnímána jako možnost rozhodování. Člověk však žije ve společenství jiných lidí. Svými rozhodnutími často omezuje možnosti rozhodování jiných. Svoboda člověka je okolím vždy nějak omezena.Růst svobody jednotlivce obvykle omezuje svobodu okolí.
Svoboda ve formě možnosti rozhodování je z právně organizačního hlediska moc. Čím více má někdo moci, tím více má také svobody. Neplatí to zcela absolutně a lineárně, ale závislost svobody na moci je značná. Nejvíce svobody má absolutní diktátor, který si může dělat co chce. Samozřejmě, že je to extrém, který je v lidské společnosti těžko realizovatelný. Nemohou být přece všichni absolutními diktátory, těm ostatním se to jistě nemůže líbit.
Organizace lidské společnosti je založena na dohodě, tedy systému práv garantovaných zákonem. Jednotlivá práva omezují absolutní svobodu. Takové omezení je však většinou přijatelné, neboť na druhou stranu garantuje svobodu. Práva tedy vytyčují hranice svobody mezi lidmi. Například právo na majetek chrání vlastníka před zcizením věci, na druhou stranu omezuje ostatní ve vztahu k věcem které nevlastní.
Všechna práva jsou garantována pomocí síly a její hrozby. Bez těchto nástrojů jsou práva pouze přáním, které nemusí nikdo respektovat. Proto mají státy policii, soudy i armády. V hierarchii státu mají vždy více práv ti, kteří mají větší podíl na moci. V demokracii mohou být rozdíly v právech občanů a vládců malé, v diktaturách jsou většinou značné.
Boj za svobodu je tedy bojem za změnu práv. To znamená, že boj za svobodu vždy omezí něčí práva. Omezí práva těch, kteří vládnou a mají práv více. Záměrem bojovníků za svobodu je posílení vlastních práv tedy i moci.
V každé společnosti je nějakým způsobem uspořádána hierarchie moci a tedy i svobody. Obvykle je to kompromis, který umožňuje žít v rámci společně sdílených pravidel. Společně sdílené názory či víra vytvářejí předpoklad pro sdílení svobody a moci sjednocenou skupinou.
Zahraniční pomoc v boji za svobodu je prakticky vždy spojena s posílením moci, těch kteří pomáhají. Moc a svobodu, kterou ztratí vládce si rozdělí vítězové boje za svobodu. Při boji občanů za svobodu, obvykle jejich svoboda vzroste, ale rozhodující podíl moci se pouze přesune s poraženého vládce na nového. Tento přesun moci je vždy zcela zřejmý, ale vítězné mocenské struktury to nikdy nepřiznají. Střídání elit u moci však v důsledku vede k postupnému růstu svobody a moci občanů. Pro získání moci musí nový vládce vždy část moci, kterou měl předchozí obětovat občanům. Jinak by mu nepomohli v „boji za svobodu“.
Jedinou výjimkou je národnostní a náboženský konflikt. V takovém konfliktu může být moc a svoboda jedné skupiny (národa, vyznání) posílena na úkor druhého. V takových případech míra svobody a moci občanů klesá.
Současný svět se nachází ve stavu „mimoběžných“ bojů za svobodu. Jedni usilují o prosazení svých práv na náboženském principu. Islamisté získávají více svobody a moci tehdy, když se více prosazuje Islám. Čím více se prosazuje a omezuje ostatní, tím více svobody Islamisté získávají. Na druhou stranu sekulární demokraté prosazují práva individuálních svobodných rozhodnutí. Tímto způsobem roste i svoboda islamistů, současně je však i omezována. Je omezována podobně, jako je omezována svoboda a moc vládců při posilování demokracie.
Proto je například naprosto pochopitelné, že pro přesvědčeného muslima je výhodnější šíření islámu a s ním spojených práv, než šíření demokracie a sekularismu.
