Při hodnocení současných společensko dramatických událostí, často čtu pod články diskuse, ve kterých jedni vše zdůvodňují špatností kapitalismu a druzí špatností sociálního systému.
Spor mi připadá poněkud nelogický. Sociální systém je prostředkem, kterým se kapitalistický systém snaží zmírňovat sociální napětí, které je přirozeným důsledkem ekonomické soutěže. Cílem kapitalismu je zachování existujících majetkových práv, která sociální napětí ohrožuje.
Zdroje na sociální systém jsou získávány téměř výhradně, ze zdanění lidské práce. Daně skryté za různé názvy (povinná pojištění) ovlivňují trh. Větší zdanění více zdražuje produkt, který se následně hůř prodává. Lidská práce je znevýhodněna, vzhledem k práci strojů. Pracující žijící v zemích s větším zdaněním práce jsou vzhledem k méně zdaněným zahraničním pracujícím v nevýhodě.
Dnes je stále zřejmější, že v některých zemích už nejsou schopni sociální systém financovat a zvětšení sociálního napětí je nevyhnutelné. Na sociální systém nejsou v existujícím systému prostředky. Prodej zdaněné práce klesá, a proto klesají i příjmy sociálních systémů. Lidé bez práce však zvyšují jeho výdaje. Většinou je zcela ignorována skutečnost, že existence sociálního systému nemusí být na dani z práce vůbec závislá.
Nevhodné financování sociálního systému je vážný problém, není však hlavním problémem společnosti. Hlavní příčinou většiny problémů současnosti je nepřizpůsobení současného uspořádání správy společnosti změněnému technologickému stavu reality a neúnosná koncentrace kapitálu.
Růst produktivity a dovoz levné práce je využíván všemi. V důsledku však v některých regionech přibývá lidí, kteří jsou pro vlastníky efektivně nepoužitelní. Roste počet lidí, jejichž práci se z hlediska ekonomického úspěchu nevyplatí nakupovat.
I když roste počet lidí, kteří dělají zbytečnou práci (z které nevyplyne nikdy žádný užitek) a jsou nezaměstnaní, produktů a služeb je nejen dostatek, ale i přebytek. Zapojení „přebytečných“ do práce by přebytek jen zvýšilo.
Demontáž sociálních systémů a zefektivnění státu hlavní problém společnosti nevyřeší. Omezí pouze kompenzaci hlavního problému „ekonomicky nevyužitelných“.
Rozhodující příčinou problému je koncentrace a globalizace vlastnictví. Lidé rodící se bez majetku jsou odkázáni na prodej práce nebo sociální systém. Pracující však musí uživit všechny, vlastníky majetku i nepracující nemajetné. Když v nějakém regionu vlastníci nakupují méně práce, pracující ze svých daní nevyužité a zbytečně pracující (neefektivní stát) neuživí.
Progresivní zdanění práce je propagandou označováno jako zdanění bohatých. Skutečně bohatí lidé však nejsou zdaněni téměř vůbec. Je to pochopitelné, protože systém vytvářeli a reálně jej ovládají. Systém doposud fungoval, nyní však selhává.
Situace se zřejmě opakuje. Pokud vlastníci majetku nenastolí systém, který udrží lidi ve stavu respektování majetkových práv, budou jejich majetková práva narušena.
V minulém století na základě selhání systému převzali v některých zemích moc bolševici. Znárodněním potlačili význam peněz a stali se nedílnou součástí výkonné moci, podobně jako dříve feudálové. Primární hierarchie vyplynula ze zásluh na prosazování moci. U šlechticů určovala hierarchickou budoucnost rodina, u bolševiků nepotismus a vztah k ozbrojené moci. Rodinný základ nepotismu vygradoval v bolševických monarchiích.
Motivaci vyplývající z možnosti akumulace majetku, která vede k bezpracným příjmům, nedokázali bolševici nahradit. Důsledkem byla nutnost návratu k již překonanému direktivnímu řízení státu a celé ekonomiky. Což vedlo k celkovému zpomalení vývoje. Bolševiky řízené státy nebyly schopny konkurovat státům řízeným oligarchií používající sociální systém.
Lidé žijící v „reálném socialismu“ u svých západních sousedů viděli, že mají vyšší životní úroveň. I když jejich životní úroveň také rostla. Lidé však byli naštvaní, protože věděli, že se beze změny systému nebudou mít tak dobře jako na „západě“. Což byla rozhodující příčina vzbouření lidí a vyvolání atmosféry změn.
Stabilita každého systému vyplývá z jeho schopnosti udržet si autoritu u lidí. Autority je dosahováno silou nebo propagandou. Propaganda však funguje dlouhodobě pouze, když je ve shodě s realitou. Lidé jsou spokojení, když se jejich život zlepšuje a věří, že se bude zlepšovat dál. U nás i ve Španělsku jsou na tom dnes lidé z hlediska materiálního života celkem dobře. Problém je v očekávané budoucnosti. Přibývá počet lidí, kteří před sebou nevidí zlepšující se perspektivu, ale naopak. V tom je situace ve Španělsku mnohem horší než u nás.
Po revoluci se životní úroveň většiny lidí prudce zlepšila, ale potom její růst slábnul. Za zvýšení životní úrovně lidé do značné míry zaplatili dluhem a ztrátou majetku (je více produktů a nových staveb, lidé více spotřebovávají a více si užívají, problém však je, že většina aktiv lidem nepatří). Aktiva vlastní převážně nadnárodní korporace, nebo jsou zástavou dluhů.
Stále více lidí si uvědomuje, že zlepšení jejich situace už není reálné a pravděpodobně se bude zhoršovat. Produkty a jiné zdroje stále reálně existují a jejich stále více, pro lidi v některých zemích „západu“ jsou však stále méně dostupnější. Systém přerozdělování selhává (z vyššího nadhledu jsou trh i finanční systém prostředkem přerozdělování).
Stále více lidí si také uvědomuje, že systém selhává (lidé jsou pořád stejně líní nebo pracovití) a politici neznají a ani nehledají řešení (možná v rámci současného systému žádné neexistuje). Stabilita systému, který garantuje existující majetková práva, proto klesá.
