Vynález peněz výrazně usnadnil směňování zboží. V Evropě si velice brzy ustanovili panovníci monopol na vydávání peněz. Zpočátku byly peníze v podobě mincí ze zlata a stříbra. Přesto se většina směny mezi běžnými lidmi odehrávala bez použití peněz.
Technologický rozvoj výrazně zvyšoval potřeby směny, bylo proto nutné zvyšovat množství peněz. Rychlost získávání zlata a stříbra (těžba a válečná kořist) však zaostávala za potřebami směny. Panovníci proto začali vydávat papírové peníze, kterých postupně tiskli násobně více než zlata, jejichž ekvivalentem bankovky byly.
Směnitelnost bankovek za zlato byla dlouho zachována, i když bylo v oběhu bankovek násobně více než zlatých rezerv, kterými byly tzv. kryty. Zavedení částečných rezerv bylo nezbytné. Rozsah směny narůstal s rostoucí produkcí natolik rychle, že by bankovky stoprocentně kryté zlatem nepostačovaly k realizaci potřebného rozsahu směny.
Částečné rezervy přinášely riziko tištění většího množství papírových peněz, než bylo potřeba. Většinou však panovníci udrželi množství peněz pod kontrolou a zvyšovali jej pomaleji, než rostla produkce. Výsledkem byla deflace.
Jak se peníze dostávaly do oběhu?
Panovník tištěnými penězi zaplatil za zboží a získal ho pouze za náklady tisku peněz. Tím se peníze dostaly do oběhu. Lidé proto museli vyprodukovat nejen pro vzájemnou směnu, ale i pro získání peněz, které používali ke směně.
Se vznikem bank však začaly do oběhu nově tištěné peníze vstupovat pouze formou půjčky. Půjčování nových peněz se postupně stalo základním způsobem navyšování množství peněz v oběhu.
Zvyšování množství peněz bylo pro rozvoj směny nezbytné. Bez něj by deflace dosahovala stovek procent, což by prakticky zastavilo rozvoj podnikání. Vzhledem k časové náročnosti výroby, by byla prodejní cena zboží nižší než náklady na materiál a výrobu. Výhodnější by bylo nevyrábět a dosahovat zisku pouhým držením peněz. Ekonomika by se zhroutila. Na druhou stranu narůstalo riziko nezodpovědných emisí peněz.
Měna zůstávala stabilní pouze tehdy, když peníze přibývaly stejně rychle jako množství směňovaného zboží. Inflaci vyvolávaly i prudké propady v produkci zboží. Pro zachování stability bylo nutné množství peněz snížit jejich stažením z oběhu.
Dramatickým příkladem nezodpovědné měnové politiky bylo pětinásobné zvýšení množství německých Marek v letech 1914 až 1918. Při současném poklesu produkčních schopností německé ekonomiky byla hyperinflace v řádech stovek procent zcela zákonitá.
Zlatý standart byl pouhou iluzí, posilující důvěru v měny kryté zlatem. Už v devatenáctém století neměly banky dostatek zlata, který by bylo možné za všechny příslušné peníze směnit. Stabilita měny nevyplývá ze zlatého standardu, ale z vyvážené proporce mezi množstvím peněz a množstvím nabízených produktů.
Nepodstatné diskuse o významu zlatého standardu většinou odvracejí pozornost od mnohem podstatnější skutečnosti, kterou je monopol na vydávání peněz a jejich primární distribuce.
Většina současných peněz se na trh dostala formou poskytnutí úvěru. Dlužník peníze utratí, ale musí je vrátit i s úroky. Proto je množství dluhů větší než množství existujících peněz. Dokud dluhy narůstají, roste i množství peněz. Proto je systém závislý na rostoucí produkci a směně. Problém nastává při zastavení ekonomického růstu a také když dlužníci nejsou schopni dluhy splácet.
Bankovní systém nesplacené dluhy snadno odepíše, protože většinu půjčených peněz virtuálně vytvořil (při splacení dluhu by tyto peníze stejně zanikly). Skutečným problémem bank jsou peníze, které dlužník (který zkrachoval a dluhy už nesplatí) utratil. Obíhají na trhu a zabírají prostor, který by mohl být vyplněn penězi, které půjčují. Banky tak přicházejí o zisky z úroků, které by půjčením dalších peněz mohly získat.
Zisky bank pocházející z úroků z většiny peněz používaných ke směně. Očekávaný objem zisků a nákladů bankovního systému vychází z předpokladu, že banky inkasují úroky z většiny peněz, které lidé používají.
Pokud by všichni splatili své dluhy, ztratily by banky hlavní zdroj svých příjmů a z trhu by zmizela většina peněz. V oběhu by zůstaly pouze peníze z nesplacených dluhů. Snížení zadluženosti je pro banky problém. Existence peněz, které se jim už nemusejí vracet je pro ně téměř katastrofou (na trhu by bylo víc peněz než dluhů).
Proto se banky a jimi ovládané vlády tak zoufale snaží nesplacení řeckých dluhů zabránit. Řecko může spustit lavinu nesplácení dluhů dalšími státy. Na trhu může významně klesnout množství půjčených peněz. Podíl úroků na směně značně klesne, čímž klesnou i zisky bank.
Banky žijí především z úroků z peněz, které ve spolupráci s centrálními bankami emitují. S rostoucím množstvím peněz proto rostou jejich zisky. Samozřejmě rostou i dluhy, protože bez dluhu se na trh žádné peníze nemohou dostat. Málokdo si uvědomuje, že snížení zadluženosti způsobí současně snížení příjmů bank, a že by bez dluhů téměř žádné peníze na trhu nebyly (v existujícím systému).
