V předešlých dnech se v médiích objevovaly titulky: „Pecina: Od ČSSD mám úkol, aby policie byla apolitická. Pecina by zrušil Dělnickou stranu, Paroubek přikyvuje.“
Je mi zcela lhostejné co která politická strana hlásá, stejně jako je mi jedno, který prací prášek je dle reklam lepší. Podstata většiny pracích prášků je stejná, rozdíly jsou pouze ve výdajích na marketing. U většiny politických stran je to dnes prakticky stejné.
Když však někdo vytrubuje do světa, že chce být apolitický a současně chce zakázat nějakou politickou stranu, připadá mi to už hodně orwellovské. Apoliticky zakázat politickou stranu je opravdu geniální nápad. Chápu, že se vládnoucí garnitura brání. Chápu, že vládnoucí garnitura kriminalizuje své potenciální konkurenty. Dělá to tak každý režim. Každý režim tak koná v zájmu „dobra“. Pro každý režim je tím správným „dobrem“ to, co oni hlásají.
Dnes tu po dvaceti letech zase řádí protispolečenské živly. Dnes vypadají protispolečenské živly trochu jinak. Místo „vlasatých chuligánů“ jsou to „holohlaví vymaštěnci“.
Velice dobře si pamatuji, jak byli „nepřátelé lidu“ kriminalizováni v předchozím režimu. Dobře si pamatuji na rozhořčené poctivé pracující, kteří ostře vyjadřovali svůj nesouhlas s pouličním řáděním protispolečenských živlů – vlasatých chuligánů. Václav Havel byl kriminálník pohybující se na okraji společnosti. Komunistická propaganda nás před těmito živly varovala: „Plivou do tváře obětem protifašistického odboje a mezinárodního dělnického hnutí. Obdivují americké vrahy,…“
Dobře si pamatuji, jak jsem byl „řešen“, když policie (VB) „zrušila“ soukromou oslavu narozenin, na které hrála skupina Plastic People. Tehdy byli lidé také preventivně zadržováni na policii, aby nemohli šířit „protispolečenské názory“.
Na první pohled to vypadá, že názory tehdejších protispolečenských živlů byly jiné, než těch dnešních. Podstata je však stejná – protest, nesouhlas s vládnoucím režimem. Každý vládnoucí režim to má těžké. Každý vládnoucí režim se opírá o nějaká lživá dogmata. Bez nich nelze ovládat lidi. Lidi se musí cítit provinile, lidi se musí bát. Když se lidé nebojí, je to vždy problém.
Tehdejší a dnešní odpůrci režimu mají jedno společné – bojí se vládnoucího režimu méně než ostatní lidé. Neváhají riskovat ztrátu pohodlí a osobní svobody. Proto byli pro režim nebezpeční tehdy, a jsou nebezpeční i teď.
Tehdejší i dnešní vládci mají také jedno společné – neudělají nic, co by ohrozilo jejich pohodlí a udělají cokoliv proto, aby jejich pohodlí vzrostlo. Ostatně tak se chová drtivá většina všech lidí.
