2084 - I.serie,5.pokračování - ÚTOK

Krátce po zahájení útoku: Amir ještě zkontroloval rozbušku nástražné miny. Umístil ji za vnitřní vchodové dveře, které lehce držely v pantech. Dobře mířený zásah bazukou, kterou si razili cestu do policejní služebny, je zcela nezničil. Spěchal na ulici, protože zaslechl krátkou dávku.

Alim už seděl za volantem dodávky, která osvětlovala konec ulice. Odtud se ozýval bolestný nářek. Amir pochopil, že střílel Hasan a napomíná ho: „Proč plýtváš náboji, civilisty nemáme střílet.“Hasan vyplašeně odvětí:“Oni šli sem.“ „No nic, tak nasedat a jedem, ještě máme moc práce.“ Vyjížděli z Malátovy ulice v Brně. Na displeji GPS navigace se zobrazovala cesta na další cíl: Kounicova 687/24

Amir navázal spojení satelitním telefonem a hlásí: „Cíl 2 splněn, 7 přítomných policistů eliminováno, neutekl nikdo, komunikace zničeny, ztráty žádné, spotřeba jedna bazuka a 8 zásobníků. Allah Akbar“ Alim pohlédne na Amira a škodolibě dodává: „Hasan je zraněn.“ Hasan, kterému ještě nebylo osmnáct, stydlivě schvávává popálenou dlaň.  Amir si vzpomněl, jak se poprvé popálil od hlavně samopalu. Je to už dva roky, co byli s Ahmedem ve výcvikovém táboře v Abu Hafs. Před rokem Ahmedovi záviděl, že byl vybrán pro svatý úkol do Prahy. Bylo to velkolepé, záběry mostu hroutícího se do údolí si mnohokrát přehrával. Amir musel ještě celý rok čekat na naplnění svého poslání.  

Konečně jsem se dočkal. Tahle akce začíná být stále zajímavější. Máme to perfektně promyšlené a zorganizované. Netrpělivost a pochybnosti byly hrozné. Na zahájení rozhodující bitvy džihádu čakali s Alim a Hasanem na Palackém vrchu, kousek od školy, kde Alim studoval. Ještě teď vnímám tu boží sílu záblesku. Před námi leželo rozsvícené město a okolí. V dohodnutý čas vyšla v dálce na jihozápadě mohutná záře, město po chvíli zhaslo. Na několika místech začala problikávat červená záře hořících budov. Vzdálené dunění a svěží vánek byly po chvíli doplněny sériií blízkých výbuchů. Náš úkol je jiný, musíme společně s dalšími skupinami do rána zabít všechny policisty ve městě a vyřadit jejich komunikaci.

Další cíl nebude tak snadný. Dosud nám policisté nekladli prakticky žádný odpor. Jeden se naivně schovávával s pistolkou za převrhnutým stolem. Máme kvalitní zbraně, střely pronikají i přes zeď, takový stůl byl směšný. Tihle o nás už možná budou vědět. Mrzí mne, že akci nevelím. Velí Salah, který má zkušenosti z bojů v Afganistánu, který se nevěřící několikrát marně snažili dobýt.

Alim řídí klidně a rozvážně, vzhledem k situaci je ve městě celkem rušný provoz. Zezadu slyšíme houkání policejního auta a už ho vidím. „Zastav!“ Stojíme, natahuji závěr a čekám na přijíždějící policejní vůz. Auto jede rychle a chce kolem projet. Naštěstí jsem se nezpozdil, zmáčkl jsem spoušť včas. První kulky se odrážejí od čelního skla, další však již pronikají do kabiny vozu. Auto se stáčí ke straně a naráží do zaparkovaných vozidel. Rozbíhám se k němu, koukám, osádka je zřejmě zraněná. Přepínám na jednotlivé rány a pro jistotu dávám každému jednu do hlavy. Alim zatím popojel, rychle nasedám. Musíme jet, ostatní už na nás čekají.

Přijíždíme dle dohody po Veveří a zastavujeme u Sokolské. Salah zřídil dle plánu velitelství na místní policejní stanici. Zhasínáme světla a nasazujeme brýle pro noční vidění. Projíždějící auta nás však oslňují, není to tak jednoduché. Zdravíme se s ostatními, Alim s Hasanem zůstávají na ulici a já vcházím dovnitř.

„Akci zahájíme palbou z bazuk. Tady máte označena okna, která je třeba zasáhnout. Bude to celkem jednoduché, svítí se tam. Mají dieselagregát.“ Vysvětluje Salah. „Amire, na signál odpálíte, tyhle boční dveře a půjdete zprava. S tebou půjde i Parvízova skupina. Tady raději nejdřív vhoďte granáty.“ Ukazuje na plánku a zakresluje křížek. „Tenhle si vem!“ A dává mi do ruky plánek budovy. Už jsem nedočkavý, ale rozumím Salahovi. Útočíme z více stran a je nutné vše dobře koordinovat, abychom se navzájem nepostříleli.

„Tak jdem na to“, oznamuji bratrům. „Alime objedem to, ať se s těma bazukama nemusíme tahat.“ Po chvíli se už rozmisťujeme v ulici. Každému ukazuji okno, které musí zasáhnout. „Připraveni, Alah Akbar“, hlásím. A čekáme na zvuk trubky, který je domluveným signálem.

Kolem projíždí auto, řidic naštěstí nic nechápe a odjíždí rychle pryč.

Amir se však mýlil. Karel, který právě projel kolem už z vysílání rozhlasu ví o útoku jadernými zbraněmi. Už také pochopil, že začala válka ve které všichni vojáci nemají uniformy. To neříkali v rádiu, to vidí. Vojáci mají zbraně a kostkované šátky. Policajty nemá rád, ale rád by je varoval.