Většina z nás se těší na zasněžené Vánoce, jenže po špatných zkušenostech už snad ani nevěří, že zrovna letos bude vyslyšena. Řekněme si tedy alespoň něco o sněhových vločkách. Třeba je tím přivoláme. První člověk, který je kdy fotografoval (v roce 1885), americký meteorolog a fotograf Wilson Alwyn Bentley, je nazval „maličkými zázraky nekonečné krásy“.
Vyfotit vločku není sranda
Vyfotografovat vločku je náročné i dnes. Bentley to dělal tak, že rozprostřel černý samet, a když se na něm nějaká zachytila, rychle ji přenesl na mikroskopické sklíčko a zmáčkl spoušť. Za svůj život zaznamenal více než pět tisíc obrázků krystalů, o nichž tvrdil, že žádný není stejný. Je také autorem hesla „sníh“ v jednom ze čtrnácti svazků Encyclopaedia Britanica. Ledové dendrity nedaly spát už v 17. století filozofovi a přírodovědci René Descartesovi a astronomovi Johannesu Keplerovi. Oba zjistili, že krystalky mají vždy přibližný tvar šestiúhelníku, a že skoro nikdy nejsou souměrné.
Bentleyho vločky
Když padají, tak pískají
O sněhových vločkách víme, že jsou to shluky spojených ledových krystalků, které vznikají v oblacích s teplotou na nebo pod bodem mrazu. Sněhová vločka ovšem nevzniká zmrznutím vody, ale namrzáním vodní páry. Podmínkou jejich vzniku je – stejně jako u dešťových kapek – kondenzační jádro, třeba zrníčko písku, vyzdvižené větrem -, na něž se „nabalí“ led a pak začne padat rychlostí dva až patnáct kilometrů za hodinu. Cestou zvětšuje velikost i rychlost. Některé vločky plachtí, jiné se točí jako čamrda. Originalita každé je způsobena jedinečnou dráhou, kterou během svého vzniku v mraku urazí. Největší sněhové vločky padají při teplotách vzduchu těsně pod nulou. Tvar vloček určuje teplota, za které vznikají. Například při mínus dvou stupních Celsia se tvoří neobvyklé trojúhelníčky.
A ještě jedna zvláštnost: Když sněhové vločky dopadají na vodní hladinu, vydávají dokonce pisklavý zvuk. Ten je však tak vysoký (frekvence mezi 50 a 200 kHz), že ho nemohou slyšet ani nejlepší z nás :-).
Foto: ceskatelevize.cz
Kuriozity
+ Největší, dvoucentimetrová vločka, byla u nás zaznamenána kronikářem v 17. století. Naopak údaji, že v roce 1887 v americké Montaně v pevnosti Fort Keogh lidé houfně pozorovali padající útvary o průměru 15 palců (asi 38 centimetrů), snad nevěří ani ten, kdo ho šíří. Možná padaly trakaře :-). Ale spíš to zní, jako zpráva Rádia Jerevan (jestli si vzpomenete).
+ Největší kus ledu - dlouhý 6 metrů – údajně spadl 13. srpna 1849 z oblaků v Rossshire ve Velké Británii.
+ Nejvíce sněhu - 31 102 mm - napadlo od roku 1971 do roku 1972 v Paradise Mount Rainier ve státě Washington v USA.
+ Největší hloubka sněhové pokrývky – 11,46 metrů - byla naměřena v Tamaraku ve státě Kalifornie v USA.
+ Nejvyšší počet mrtvých a škod v důsledku sněhové bouře – celkem pět set obětí – byl zaznamenán při sněhové bouři 12. a 13. března 1993, která se přehnala přes východní pobřeží USA. Způsobila škody 1,2 miliardy dolarů.
+ Nejtěžší kroupy vážily až 1 kg a byly nalezeny údajně v Gópalgandžském okrese v Bangladéši 14. dubna 1986; usmrtily 92 lidí.
+ Nejvyšší počet mrtvých při krupobití byl však zaznamenán 20. dubna 1888, kdy při bouři v Morabádu v indickém státě Uttar Pradéš zahynulo celkem 246 osob.
foto: strisky-polymer.cz
