Všechno nejlepší, Zdeňku Svěráku!

Poprvé jsem ho zaregistroval už v rozhlasové nealkoholické Vinárně u pavouka. Od té doby mám Zdeňka Svěráka rád. Dvacátého osmého března 2016 se dožívá osmdesáti let. Srdečně blahopřeju.

První hru AKT jsem viděl ještě v Malostranské besedě, kde ji diváci sledovali se skleničkami vína od stolků, na nichž byly rozsvícené lampičky. U jednoho tehdy seděl herec František Filipovský se svou rodinou. AKT jsem dokonce ještě stihl vidět v podobě, v níž Svěrák nehrál sexuologa, ale esenbáka. V modročervené uniformě! Jak jsem se později dozvěděl, za pár měsíců musel postavu přepsat. 

Osmadvacátého března se kromě vás narodil také Jan Ámos Komenský a Bohumil Hrabal, navíc je Den učitelů. To je docela dobrá společnost, co říkáte?

Společnost je to dobrá, taky Maxim Gorkij do ní patří, ale toho dne se narodila i spousta jiných lidí, takže pochybuji, že den narození nějak ovlivnil můj a jejich osud.

Určitě se vám splnilo víc, než jste si dokázal představit, toužíte ještě po něčem? Třeba jako bývalý učitel napsat slabikář?

Myslím si, že dokud člověk žije, nepřestane po něčem toužit. Ale je to toužení skromnější: například aby spal bez prášků, aby jeho žena spala bez prášků… Mám i neskromnější touhy: abych ještě pár let mohl hrát divadlo, řídit auto… Napsat slabikář je krásný úkol, ale těžký. Stačí mi, že se pár mých textů dostalo do čítanek.

Nenapadlo vás, jestli není čeština příliš obtížná, když jí hovoří a hlavně píše dobře tak málo Čechů? Nebo máme špatné učitele?

Čeština obtížná je, co si budeme povídat. Před cizincem, který ji zvládne, smekám. Ale je krásná. Když ji naši předkové křísili, dali si práci, aby byla bohatá, výstižná a schopná obstarat komunikaci v životě, ve vědě i v básni. Učitelé jsou jako žáci: dobří a horší. Těm lepším se podaří představit češtinu v její spanilosti a vzbudit v dětech něco jako lásku k mateřštině. Ale ani těm nejlepším se to nepodaří u všech. 

Jak se vám líbí novotvary? Ztotožnil jste se s některými, nebo je odmítáte? Které vás provokují nejvíce?

Já nejsem purista. Jazyk má samočisticí schopnost. Co je mu cizí, to časem sám vyplaví. Víc mi vadí líná výslovnost. Lidi, co při řeči skoro neotevírají ústa. Místo na shledanou říkají naseanou, místo vole jen voe. V poslední době těžko vydýchávám jakobíny. To jsou Češi, kteří řeknou v jedné větě třeba třikrát „jakoby“.
Bude to vypadat jako samochvála, ale my v Divadle Járy Cimrmana vštěpujeme divákům lásku k češtině, aniž by o tom věděli. Kromě toho, že poctivě mluvíme, předvádíme ji jako skvělý nástroj humoru.

Věříte lidem, kteří vás chválí, že nevypadáte na svůj věk?

Věřím jim, že mě chtějí potěšit. Většinou poděkuju a řeknu starý, ale dobrý vtip o tom, že lidský život má tři období: dětství, dospělost a vypadáš dobře.

Musela se vaše paní přemlouvat k tomu, aby se jí líbil váš plnovous?

Vousy nosím od srpna 1968. Nebyl jsem sám, kdo si tehdy řekl, že se oholí, až Rusové odejdou. Když pak odešli, už jsem si na plnovous tak zvykl, že si oholený připadám jako nahý a zebe mě obličej. Taky je pravda, že moje paní mě oholeného nemá tak ráda jako zarostlého.

Vypozoroval jste, co ve vás způsobuje pocit radosti?

Velká radost je dělat někomu radost. To si svým povoláním bohatě dopřávám.

Máte pořád dobrou paměť, abyste odehrál patnáct her? Jak si ji osvěžujete?

Paměť má v mozku několik šuplíků. Ten, kde jsou uloženy texty divadelních her, mi funguje zatím dobře. Ale pro jistotu si komedii, kterou jsme dlouho nehráli, rád projedu na odpolední zkoušce. Horší je to se zásuvkami se štítkem „Kam jsem to dal?“ nebo „Kde mám být?“ Nade dveřmi, kterými vycházím z domu, mám výrazně napsáno K+M+B, což, jak asi tušíte, nejsou Tři králové, ale klíče+mobil+brejle, ale já se na ni zapomínám podívat. Onehdy jsem taky nastoupil do svého auta zadními dveřmi a divil se, že tam není volant a pedály.

Jak se bráníte smutku? Na koho, kdo tu už není, vzpomínáte?

Bránit se smutku… Smutek patří do života stejně jako veselost. Kdybychom ho neznali, nebylo by veselí tak vzácné zboží. Na své kamarády, kteří už byli odvoláni, vzpomínám, i když nechci. Myslím tím hlavně Láďu Smoljaka a Honzu Kašpara. Vedle schodů na jeviště máme pořád zařízení, které Láďa vymyslel, aby se tam Honza na vozíku dostal. V herecké šatně mají na svých místech jmenovky, jako by tu účinkovali dál. Když se nám představení obzvlášť povede, říkáme Smoljakovi, který se na nás dívá z fotky: Láďo, dneska bys neměl jedinou připomínku.    

Dojímáte se častěji než dříve? Stydíte se za to?

Dojímám a nestydím. Ale vadí mi, když se mi začne lámat hlas při veřejném projevu. Na to bych potřeboval radu nebo lék.

Jan Werich kdysi vyčítal kamarádovi Nezvalovi jeho poému o Stalinovi a Nezval se usmál a povídal: „Jeníčku, to vyvane.“ Přál jste si někdy, aby něco z toho, co jste udělal, vyvanulo?

Nic nevyvane. Je mrzuté, že často nevíme, co autora přimělo tu věc napsat nebo udělat. Možná bychom ho pochopili. V Nezvalově případě za tím mohl být i strach o život. Jsou skutky, na které nejsem pyšný. Ale věřím, že ty dobré to přebijí.

Odpouštíte v životě lehce, nebo to ve vás naopak dlouho hlodá?

Několikrát se mi stalo, že mě někdo urazil tak, že jsem sedl a s tlukoucím srdcem mu napsal drsný dopis s vědomím, že to si teda dotyčný za rámeček nedá. A nedal. Moje žena usoudila, že dopis splnil svůj úkol, a doporučila mi, abych ho hodil do kamen.

Na čem pracujete?

Hledáme se synem Honzou herce pro film PO STRNIŠTI BOS. Zatímco OBECNÁ ŠKOLA se odehrávala po skončení druhé světové války, Strniště zachycuje Protektorát. V obou sledujeme malého Edu a jeho rodiče. Přemýšlíme, kdo nahradí mne a Libušku Šafránkovou.  Rád bych si ve filmu také někoho zahrál, abych byl u toho, ale zatím nevím koho.

Už máte vymyšleno, jak oslavíte své kulaté narozeniny, padesát let divadla a padesát let spolupráce s Jaroslavem Uhlířem?

Naše spolupráce s Jaroslavem bude zčásti oslavena představením VÍTEJ NA SVĚTĚ, což je taneční ztvárnění našich písniček Baby baletem Praha, a zčásti divadelním muzikálem AŤ ŽIJÍ DUCHOVÉ. My dva si spolu zajdeme na pivo. K výročí Divadla Járy Cimrmana vydáme knížku PŮLSTOLETÍ S CIMRMANEM. Mám dvě rodiny: divadelní a přírodní. V obou rodinách vzdám osudu dík za to, že jsem se dožil tak pěkného věku a že to ještě vnímám.

Toto je jen část článku. Celý vyšel v časopisu Xantypa.