Šťastná (a slušná) to žena

Sedmnáctého ledna by se dožila sedmaosmdesáti let MUDr. Jaroslava Moserová - žena mnoha zájmů i profesí, která za sebou zanechala nesmazatelnou stopu. Posuďte sami.

Naposledy jsem s ní hovořil den před její operací. Byla zesláblá, přesto se nevzdávala. Ostatně jako po celý život. Zemřela několik týdnů poté.

Stihla toho mnoho. Byla dorostenecká přebornice v lyžování, horolezkyně, klavíristka, malířka, lékařka, vědecká pracovnice, překladatelka, spisovatelka a politička. Jednou z prvních Jarčiných učitelek klavíru byla Herberta Masaryková. Klavír ji také spřátelil s Jiřím Šlitrem, který k nim chodil preludovat.
Do jejích osmi let byli Moserovi bohatá rodina. Mohli si dovolit služebnou a německou vychovatelku. Když ji odsunovali, nesla jí Jarka statečně kufr až na nádraží. Její tatínek byl ředitelem pražského syndikátu OKD. V roce 1951 ho však zatkli a po návratu z vězení už pracoval jen ve spalovně.
V roce 1947 získala Jaroslava stipendium v církevní škole v Severní Karolíně a později na výtvarné akademii v New Yorku. Výborná znalost angličtiny se jí později mnohokrát hodila. Vrátila se v roce 1949 a byla ve vlaku jedinou cestující. Hranice už tehdy byly neprodyšně uzavřeny.
Maminka jí dojednala zkoušky na UMPRUM, ale ona se vydala na lékařskou fakultu. „V Americe jsem zjistila, že průměrný výtvarník je k ničemu, zatímco průměrný lékař může být lidem prospěšný,“ vysvětlovala. Od prvopočátku se zaměřila na plastickou chirurgii. Po škole začínala v duchcovské nemocnici. Nikdy nezapomněla, když byla u prvního závalu.
Po pěti letech vyhrála konkurs na plastické chirurgii ve Vinohradské nemocnici a byla zařazena na oddělení popálenin. V roce 1963 měla možnost odjet na stáž do Texasu, kde odmítla jako pokusná zvířata psy a objednala si prasata, která necítí tak bolest a jejich kůže je podobná lidské. To ji přivedlo na myšlenku použít ji při popáleninách. Když se vrátila, přivezli k nim v roce 1969 na kliniku Jana Palacha. Byla svědkem jeho posledních chvil, ale nikdy se jí o tom nechtělo hovořit.

Po listopadu 1989 byla MUDr. Moserová kooptována do ČNR, jíž se stala místopředsedkyní. Za nějaký čas byla vyslaná jako velvyslankyně do Austrálie, kde napsala pro Dášu Bláhovou divadelní hru a pokračovala v překladech svého oblíbeného autora Dicka Francise a jeho "koňských" detektivek.
Po návratu do Čech se stala místopředsedkyní nově vzniklého senátu, byla i členkou Výkonné rady UNESCO. V roce 2003 neúspěšně kandidovala na úřad prezidenta republiky.
Ilustrovala Atlas plastické chirurgie profesora Františka Buriana, vytvořila scénáře k filmům Vlastně se nic nestalo (Evald Schorm) a Dvojrole (Jaromil Jireš) a k divadelním hrám Takový milý chlapec a Dopis do Wollongongu. Na konci života ještě napsala knihu Historky – Na koho se nezapomíná.

Přestože zažila ve svém bohatém životě i spoustu bolestného, její cílevědomost a píle ji dopomohly dosáhnout mnohého a udělaly ji v podstatě šťastnou. Každopádně pro ostatní mohla být příkladem statečnosti, skromnosti a slušnosti.
Byla dvakrát vdaná. První manželství bylo rozvedeno rok po svatbě. Z druhého, s Milanem Davidem, získala nevlastního syna Tomáše. Jejím tchánem byl Josef David, až do roku 1948 poslanec za Československou stranu národně socialistickou. 
Jaroslava Moserová zemřela v roce 2006 ve věku 76 let.